Konec první brigády

by - října 07, 2015

Konec první brigády

    Bylo nebylo dávno tomu, kdy jsem se zařekla, že budu každý den psát jeden článek o tom, jaké to bylo v práci. Nebo na brigádě? Ať si tomu říká každý, jak chce. :-) S psaním jsem skončila na začátku srpna. Neměla jsem čas a navíc jsem ani nevěděla, co mám psát.. Postupem času, jak jsem byla v práci déle a déle jsem zjistila, že si začínám zvykat a tímpádem tam už nebylo TO, s čím bych se zde mohla pochlubit. Ale závěrečný článek si moje první práce zaslouží, takže tady je!
    Jaké byly moje první pocity po nástupu? Chci okamžitě domů. Když jsem nastupovala, tedy s bráchou, když jsme nastupovali, tak jsme měli jako první směnu noční. Přirozeně jsme se obávali, co nás čeká, co budeme dělat.. Já jsem začala ztrácet ten dojem, že jsem udělala dobře. Ten dojem, jestli tu jsem správně, proč nejsem jinde. Ale kde? Když mě pak mistrová, teta, provázela po lince, měla jsem už slzy v očích. Připadalo mi nereálné vydržet tu dva měsíce. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Kudy jdeme, kam jdeme, jak jsme se tu my dvě ocitly.. Dobrý příklad člověka, který poprvé přičuchl k práci. Jinak to napsat neumím. Ani popsat.
    Co jsem dělala? Kabeláž. Dávala jsem kabely do dveří. Easy. Jo, easy to je a bylo. Jen ze začátku na ty ruce to nebyla procházka růžovým sadem. Puchýře byly mým druhým já. Pamatuju si přesně, jak jsem na konci směny brečela a zařekla se (už se nikdy nezařeknu), že tu budu dva dny a jdu. Dobře, tak týden a jdu. Rozhodně ne dva měsíce. Uh, když na to tak vzpomínám, jsem já to ale hysterka. :-) Když se blížil konec srpna, a brigádníci měli odcházet, tak jsem byla asi dvakrát nebo třikrát na jiné pozici - sekvenci. K tomu nemám co dodat. Bavilo mě to, moc. I když jsem si přišla jako malý nemehlo, ale tak to prostě poprvé bývá. Ale běhání tam a zpátky, vozit díly dveří, padat do krabice, když jsem se nakláněla pro další díl.. Jako tohle bych si klidně zopákla. ☺
    Jaký byl kolektiv? Byla jsem v babinci. Když tedy vezmu tu část, kde jsem byla na kabelech. Ze začátku jsme tam byly čtyři. Později tři. Ale i tak jsm si nemohla stěžovat. Byla sranda, utíkalo to.. Jo, takový kolektiv bych brala všude. Když se podívám na celkový kolektiv, tak ten byl suprový. Po pár směnách jste si tam pak připadali jako v rodině. Dokonce jsme tam byli i jako jedna veliká rodina, protože jsme byli víc v práci, jak doma. :-)
    A jak to dopadlo? Dva měsíce utekly jako voda a já tu sedím a píšu tento závěrečný článek. :-) Než jsem se vrhla do psaní, tak jsem si pročítala předchozí články. Některé bych přepsala nebo rovnou smazala... Ale v té době jsem to tak cítila a chtěla jsem to tak napsat. Tak to tak nechám.
    Jak jsem se na začátku zařekla, že to nevydržím, teď, když už je po všem, mi to snad bude i chybět. Tak hrozné to nebylo a konec konců.. Ona tam ta sranda někdy fakt byla! A při mém odchodu padla i slza. Na místě jsem byla dojatá, ale doma mi to všechno došlo a bylo mi líto, že jsem já nic nedonesla. Dostala jsem totiž malou pozornost od holek, se kterými jsem pracovala. Moc si toho vážím a doufám, že jim to jednou budu moci vrátit. :-) Kéž by se takový kolektiv našel všude!
    Tak probíhala moje první brigáda, práce, vydělávání peněz, říkejte tomu, jak chcete, ve fabrice, kde jsme vyráběli dveře do aut. Jo, zopakovala bych to. Doma se mě pak ještě ptali, jaká směna mi vyhovovala nejvíce. Nejvíce mi paradoxně vyhovovala noční. Nejméně pak ranní. Nesnáším totiž ranní vstávání. :-)

Nostalgická Fojtina

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..