Svět se hroutí aneb jak se ne/učím

by - ledna 19, 2016

Zdravím Vás u nového článku! :)

Zkouškové je v plném proudu, ale mě to i tak nedá, a já musím napsat příspěvek. Respektive už nevím, co dřív, jak se učit, kde se učit a psaní na blog mě zbaví této malinké depkajzny. Aspoň doufám. Nemám sice nejmenší ponětí, jak zkouškové vnímají moji vrstevníci, spolužáci, anebo vlastně vysokoškoláci vůbec. Ale myslím, že se trefím, když napíšu, že ho chce mít každý co nejdříve za sebou. Psát zde budu ale o sobě, protože... Mně se svět už zhroutil. Skoro.

Přesně si pamatuju, když bylo po Vánocích a já si říkala, jak mám čas. No.. Moc ho nebylo. První zkoušky jsem si dala na pána, ale blížily se ty složitější a já zjistila, že nestíhám. Přesunula jsem si hned dvě zkoušky na později. Juch juch, mám víc času! Jo, čas jsem si sice nahnala, minimálně u těchto dvou zkoušek, ale ne u těch předchozích. Panika, stres, nervíky.. Tohle byla moje snídaně. oběd i večeře. Za vlast padly i nehty, musela jsem je ostříhat dřív, než jsem je stačila ohryzat (jsem přeci Miš.. ehm..). Dobrý, nehty přežily. Teda moje prsty. No ale co ty zkoušky? Zasedla jsem a psala a psala a psala. Minimálně deset minut! Celých deset minut. Jenže potom jsem se musela odreagovat. Do prčic, já se neučím! Ksakru, učit učit, honem honem. 

Vydržela jsem to patnáct minut. No co, dám si obídek a pak se budu učit, jen tak zlehka, pim pam, parádička. Hmm, jen tak zlehka, pim pam, a dvě hodiny v háji! Nevadí, mám tři dny! To zmáknu jak pán. Pustím si toho Harry Pottera. Kámen mudrců? Joo, ten by byl dobrej. Ve výsledku na konci dne zjistím, že jsem se vlastně neučila.

Přecházím na druhý bod mého plánu - jak jsou na tom moji spolužáci? 
Spolužák: "Čáááu, učíš se?"
Já: "Noo, jasně, ale chápeš, do tý hlavy to neleze!" (rychle ztlumit Pottera, ten profesor Quirrell moc řve, když umírá)
Spolužák: "Jako já jsem byla o víkendu na plese, nestíhám! Nemám to vypsaný, jako ještě si dělám poznámky teprv! To nedám, vím to!" 
Já: (týý jo, to je panikejšn! To se mi líbí, nejsem na tom tak zle, já to viděla aspoň 25 minut) "Fakt jo? Hej, kámo, neboj, já fakt nic nevim!"
Spolužák: "Kecáš! Tys nebyla na plese a říkala jsi, že se učíš!"
Já: "No věř mi..."
...a snažím se tu nevinnou dušičku z oboru usvědčit, že fakt nic nevím, ale o Potterovi nic neřeknu, pomyslel by si o mně, že jsem nějakej fanatik - magor.

Potom je bod tři. Bod první selhal, Potter vede. Bod dva je zatím super, nejsem na tom tak zle, ale můžu na tom být líp. Takže bod tři - to znamená učit se někde, kde mám klid. To je doma pro mě vana nebo záchod. Jo, blbá místa, ale je tam klid a není tam tolik rušivých elementů. Ale zjišťuju, že ve vaně spíš relaxuju a na záchodě nevydržím. Proč musím bejt tak přehnaně aktivní?! Nevadí, mamko? Jdeme cvičit! Po cvičení se konečně začínám soustředit a učit. Kolik je hodin? Půl šestý? Noc je dlouhá, do jedné do rána je hodin.... 

Když už mi všechno selže, běžím pro mého čtyřnohého miláčka č. 1 - morče. Kdo má ale morče, ví, že to moc v klidu nevydrží. Vydrží tak pět minut a pak mi začne okusovat prsty, tričko, vlasy, rty... Jde zpátky do klece. Na řadu přichází miláček č. 2 - kočka. Ehm, naše kočka je typická kočka, když nechce ona, nemůže chtít nikdo. Takže ta zdrhá hned, co k ní přijdu. Nevadí, máme kocoura, miláček č. 3. Láska. Svátost!!! Drží!!! Půl hodiny, pak jde pryč. Do prkenný ohrady. Ale počkat, pes bude chtít jít ven. Rockyyy, jdeme na procházku. No co, žádnému psovi dvě hodinky venku ještě neublížily. 

Jenže to by nesmělo být minimálně -5°C, všude led, sníh, rampouchy máte jenom otevřete pusu. Ale držím se. Rocky zatím taky. Jenže zjistí, že nejdeme klasicky kolem školky a domů, my jdeme kolem školky a směrem do města. Něco se mu nezdá a zbystří. No neboj se, prdelko, hezky si vyhodíš z tlapky. Vyhodil. Doslova, začíná pajdat. Snad ho to přejde.. Jooo, přešlo, já věděla, že je to herec.

Zdá se, že mi můj bod 3 vychází. Se psem jdu po dvou hodinách domů, přečetla jsem si kapitolu z filozofie, paráda. Jenže to nejhorší přichází až doma - nesnáší mě už ani pes. Co teď jako? Pozítří zkouška, nic neumím, Bože, ne! Ne, ne, ne, věřím si, dám to, mám na to! Přece jsem si to nepsala jen tak z hecu.. For fun, no ne? I tak ale mi selhaly všechny moje body z učící se ho maratonu. Chm....

Jdu si napustit vanu a začít se modlit. Anebo brečet? To mi taky jde...

Jedna z věcí, která je v příspěvku pravdivá :) Učím se vážně všude! 

Všem studentům přeji hodně štěstí, sil a nervů. To dáme! 

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..