V nouzi poznáš přítele

by - února 21, 2016

Ahojte :) Po delší době, kdy jsem neměla na nic náladu a ani čas, jsem se rozhodla, že napíšu takový... Srdceryvný článek. Některé věci jednoduše říct nikomu nemůžete. Respektive ne těm lidem, kteří jsou vám nejblíže. Smutné, co? Taková je realita.


Minulý týden mi začala škola - letní semestr. Myslela jsem si, že zimním semestrem mi končí takový ten prvotní šok na vysoké, že to nejtěžší mám za sebou.. Haha, vedle, jak ta jedle. Je to mnohem těžší, než byl začátek vůbec celé vysoké školy. Máme povětšinou samé cvičení, anebo semináře, kde je účast ve větší míře povinná. Vynechat si můžete dovolit třeba jen jednu hodinu z těch asi 13, což není zase tak úplně super, protože už tak musím chodit docela často k lékaři a jak zařídím tohle, to jsem zvědavá. :) Dále samozřejmě semestrálky, referáty k zápočtům, knihy... Je toho přemoc. Něco se musíte naučit v řečtině, něco zase v latině a to pak nevíte, jestli si z vás dělá ten profesor srandu, anebo to myslí vážně. Ale nevadí, my se nevzdáváme! A i když něco nejde, tak se prostě vynasnažím, aby to šlo. Tak snad.. :) Knížky mám půjčené, látku přepsanou, můžu se začít učit, abych i to nejtěžší zvládla.

Se začátkem školy se pojí i volný čas, kterého pochopitelně moc není. Dostává se pak ke mně, že na všechny kašlu, nemám čas, ubližuju ostatním a tak dále. Ráda bych všem vyhověla, ale když to prostě nejde. Já nevím, asi to vypadá, že si vymýšlím, ale není jednoduché se učit a připravit na předmět, který sotva chápete. Už teď máme materiály na další týden a to je přes 40 stran papírů. Všechno to načíst, vybrat to nejdůležitější, diskutovat o tom a hlavně to pochopit, to dá práci. Minimálně těm, kteří nehoví například filozofii nebo logice. Na každém oboru, na každé škole a v každé práci je něco, co člověku nejde. Ano, ráda bych šla na jinou školu, ale nikde zatím nejsem, tak se musím věnovat tomu, co studuji teď, a když se tam ani nedostanu, tak budu stále tam, kde jsem. Shodou náhod zde jsou dva předměty, kterým se musím věnovat více, protože mi nejdou. Zabere to celý den, někdy dva dny, někdy celý víkend.. Bohužel - ponaučení ze zimního semestru.

 

Ale co vlastně ti přátelé? Jsou tu stále pro mě? Nebo už odešli, protože mám starosti? To je otázka, na kterou se poslední týden ptám celkem často. Čím dál tím více na otázku: "Jak se daří?" odpovídám: "Dobře :).". Za jeden smajlík, jedno slovo, za klávesnici, za počítač.. Se vejde mnoho. Proč bych měla psát, že mi je zle, když stejně svoje trápení nemůžu říct? Nejde to. Těm, které mám nejradši, těm to prostě nejde říct. Naštvali by se. Anebo snad ne? Kdo ví.. Kdo ví, když to nezkusím, že ano, ale mám tušení, že by mě zavrhli, nepochopili by to. Nikdy jsem v takové situaci, jako jsem teď, nebyla, proto také nemůžu vědět, jak ji řešit, ale když napíšu jedno slovíčko, řekne tak moc a nikdo to už nebude řešit. Tím víc horší to je pak pro mě, protože já se s tím trápím sama. Říká se, že to někdy musí ven, že slzy jsou důležité a každý má právo na svůj smutek. Pravda, pomáhají, ale ne věčně. Za pár dnů, týdnů, je to zase tam, kde bylo na začátku. Pak už nezbývá nic jiného, než se vypsat. Jak říkávala naše profesorka na psychologii - papír snese všechno. V mém případě klávesnice a můj blog, protože ten píšu ze srdce, a i když si třeba tato slova nikdo nepřečte, tak já se vypsala na svůj blog, kde mám jenom to, co mě baví, je to tam, kde mě nikdo neodsuzuje, nepomlouvá, anebo neobviňuje. Za poslední dny se toho semlelo nějak moc. Vlastně týdny. Přesně vím, co byl ten mezník, co bylo to to, kdy jsem skrze slzy ventilovala poprvé svoje pocity. Jenže už tady začíná náš příběh s názvem Nemůžu Ti to říct.

A od té doby se to všechno vleče, nabaluje a neustává, ba právě naopak. Jenže nikdo nepochopí, že o tom nemůžete mluvit, protože by to bylo ještě horší, než to je teď. Protože byste tím možná zničili to, co už dávno je. Na druhou stranu ale sama ubližuju tomu, co už existuje a raním ty, které mám ráda. Fajnový kruh, no ne? Jak z něho teď ven? Mám pár lidí, kterým bych se mohla svěřit, kteří jsou Švýcarko v téhle celé Sad story, ale copak je tím můžu jen tak zatížit? I když řeknu, že se necítím dobře a ve velmi stručné kostce řeknu i proč, stejně mi nepomůžou. Nemají jak, jen poslouchají a za pár vteřin se věnují něčemu jinému. Maminka? Ano. Je to moje nejlepší kamarádka, se kterou dělám všechno.. Jdu běhat, cvičit, do knihovny, nakoupit, na procházku.. Ale je to dospělá ženská, která má svých starostí dost. Zkrátka existují věci, které říct nemůžete a doufáte, že přebolí.


Útěchu tak hledám v hudbě. Když pominu moji srdcovku Die Happy, tak mi dost pomáhá Pavel Callta, na kterého jsem přišla v červenci 2015, kdy jsem slyšela jeho singl Terapeut. Má krásný uklidňující hlas, výstup, projev a texty, ve kterých se chytíte. Snažím se být optimistická a to za každé situace, protože kdybych chtěla žít v pesimismu, můžu teď hned skočit pod auto a nechat se přejet. Líbí se mi různé motivující citáty, snažím se usmívat každý den, ale takhle působím jen navenek. Uvnitř se to ve mně všechno pere a místo toho, aby přátelé pochopili, že to, že jim pravý důvod nemůžete říct, tak odejdou. Berou to jako podraz, že jste jiní, změnili jste se.. A jsou.. Fuč. Ve výsledku jen máte něco, s čím nevíte, jak naložit. Říct jim to a riskovat, že o ně přijdete úplně, anebo mlčet a riskovat, že i tak odejdou? Scénář je docela podobný, ale i tak mi přijde jiný. Asi se i bojím jít s kůží na trh, ale vždyť toho nechci tak moc, no ne? Jen to, aby mě chápali.. Že to není nic proti nim, že to jen.. Nemůžu říct.

Tím bych dnešní pochmurný příspěvek v pochmurném dni ukončila. :) Vlastně ne, ještě ne.. Ještě bych dodala, že i přes to všechno budu dělat to, co mě baví. Dojdu si zaběhat, budu si číst, poslouchat muziku, psát, pracovat na mém malém tajemství, které snad vyjde a budu doufat, že co oči nevidí, srdce nebolí.. i když to je tak těžké.

You May Also Like

1 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..