Když mě písničky provází životem

by - listopadu 29, 2016

Ahojte! Je tomu opravdu dlouho, kdy jsem vydala poslední článek. Týkal se mého problému s padáním vlasů. Musím zaklepat, ale vlásky mám teď kupodivu dobré. Jediný problém, se kterým se teď potýkám, je elektrizování vlasů. To je fakt peklo. A to používám balzámy, olejíčky, nefoukám, nežehlím, nic a vlasy stejně jako když spadnu do elektřiny. Hrůza a děs. Ale to není to gro dnešního příspěvku. Dneska bych chtěla sepsat pár mých oblíbených písniček, které mám spojené s místy, která jsem navštívila, anebo které mi jen uvízly v hlavě, protože se něco dělo. Dalo by se říct, že kdykoli je slyším, tak se mi vybaví právě to místo a ten moment, kdy jsem někde byla. Zkrátka dobu, kdy jsem tu písničku slyšela a z hlavy ji nemůžu dostat. 

Budou tomu už dva roky, kdy jsme byli na dovolené na Kanárských ostrovech. Přesněji řečeno přímo na ostrově Gran Canaria. O samotné dovče se tu rozepisovat moc nechci (i když možná..?), ale co musím určitě zmínit, to je fakt, že to byla moje (i bráškovo) první dovolená u moře. Do této doby se nám o moři jenom zdálo. Takže bylo jasné, že se ve mně tyhle jarní prázdniny uchytí už navždy. A uchytily. Když jsem totiž přiletěli a ubytovali se, tak mě zavolala mamka, abych si šla poslechnout novou písničku, kterou vydal akorát Tomáš Klus. Ehm, to mi připomíná, že bych mohla někdy sepsat, co poslouchám. Myslím, že většího rozlítance v žánrech svět ještě nepoznal. Je to písnička s názvem Napojen. Ale ne, poslouchám převážně jeden žánr.. A k tomu... Dalších sto jiných. Tato písnička je pro mě prostě dovolená na Kanárech. Situace, která akorát byla, pocity, které jsem měla, tak to všechno vystihoval právě tenhle song. 



Když nad tím tak přemýšlím, tak ty písničky nebudu psát vůbec v tom pořadí, v jakém mi v té hlavě uvázly. Každopádně jedna z nejčerstvějších, ze září, je Neriešme. Byla jsem akorát na Slovensku, kde se mi vdávala kamarádka. Byla jsem poctěna tím, že jsem provázela hosty svatebním programem (kdo tu držel mikrofón v ruce a moderoval? No kdo? Hehe..). Popravdě - text nemá vůbec nic společného se svatbou, ani s děním, ani s ničím jiným. Ale vůbec. Jenom jsem si zkrátka tu písničku oblíbila celý ten týden, kdy jsem tam byla. Když jsem se připravovala na program, když jsem dělala tombolu, zkrátka když jsem se potřebovala soustředit, vždycky jsem si pustila tuhle písničku. No a do teď, když ji slyším, tak v ní slyším Slovensko, město Svit, svatbu, loučení se svoji skvělou kamarádkou a zážitky, které jsem tam získala.. A to jsem do této doby tu písničku nemohla vystát a vyhýbala se jí, muheh.


Teď něco ze soudku života školského. Pokud čtete můj blog už déle, tak víte, že jsem byla na vysoké v Plzni. Když jsem domů jela na víkend, tak to pro mě znamenalo minimálně 3 hodiny ve vlaku. Jakože rychlík a staví v každý prdeli světa a jede 3 hodiny??? O.K. Co dělat takovou dobu? Spát. Ale spěte si natažení přes celé sedačky, když jedete v pátek odpoledne, kdy s vámi jede dalších trilion studentů, anebo v neděli, kdy zase jede milion lidí. Takže to znamená mačkanici. Učit se ve vlaku jde taky, ale kdo někdy vlakem jel, trochu déle, tak... Znáte to. Jedete si. Ono to příjemně drncá. Jako když vezete miminko v kočárku. A vám se klíží očka. Zavírají se. A.. Najednou.. Spíte v krkolomné pozici. Oops. Takže ve výsledku nejlepším řešením je poslouchání písniček. Minulý rok jsem poslouchala, což je pro mě velikým šokem do teď, Bena Cristovaa (eeej, jak že se to skloňuje?) a jeho album Made in Czechoslovakia. Co si budeme povídat, já, ta která poslouchá Die Happy, Oomph!, Linkin Park, Rammstein a jiné takové kapely, si teď jede bombičky s Benem? A h a. No nic, svět je různý. Ale musím říct, že jsem si k němu našla nějakou cestičku. I vlastně díky své další superiózní kamarádce, která mě dva roky otravovala jeho písničkama v lavici.. Tak jsem si tak říkala, že ten člověk není zase tak špatný. No, a v ten moment jsem začala přijímat skoro všechny žánry, klap klap. Ale když mám vybrat jednu písničku, která mi do teď připomíná to čekaní na nástupišti na vlak, tak to je Tancuje. Má prostě pecka rytmus a když jsem tam tak stála, dala si volume doprava, tak mi tak nějak přestali vadit lidi, kteří vám prostě neuhnou, skoro vás strčí do kolejiště, jen aby se postavili na místo, kde stojíte vy. No fakt konec. Ale one, two, three, cokoli děláš, nech to být.. Jak kdyby mi ten text říkal: "Ne, vážně těm lidem nesmíš rozbít hubu. Ani tý ženský v červený bundě, která tě nakopla, že jsi si dala hlavičkou o sloup, prostě jen relaxuj a dupej si do rytmu!".


Další song je od mého oblíbeného Pavla Callty Terapeut. Pamatuji si, jak jsme v létě měli s bráchou loni brigádu v Johnsonu a jeli takhle jedno ráno z noční a na Evropě 2 akorát hrál Terapeut. Po práci v autě každej na mě troubí, říkám si klídek, asi ji brzo koupí. Jedu takhle károu, v ruce s černou kávou, najednou díra, ooou. Chtěl bych říct jednu zásadní věc, nikdy na nic nejsi sám. Byť máš splín, řekni si pár vět, je to jako vakcííína - na - na - na - na - naaa. No, takže asi tak. Po práci v autě, po noční v autě, v ruce vychladlý kafe z automatu (teda sorry, hnus, co si říká kafe), najednou díra, oops, idiot, co na vás troubí, že jedete ve městě 50 km/h. Takže ve výsledku superbombabezvacool song, který vás jednoduše chytil! Hned doma, což pro mě znamenalo asi v 6 hodin a 25 minut ráno (postupem času jsem trhala rekordy v dojíždění..), jsem písničku pouštěla mamce a hned ten samý den odpoledne jsem si objednala Pavlovo CD Momenty. Jako vážně - tohohle týpka musíte mít. I když.. Chápu.. Někomu nesedne. Unfortunatelly. Nu, a z Terapeuta v rádiu se stal terapeut na další rok a půl. A jak krásně začal. 


Většina písniček, které mě takhle chytnou za uši, je více méně z období, kdy se v ní najdu, protože jsem třeba smutná, ve stresu, zklamaná a tak dále. Respektive, když v ní něco najdu. Ať už je to text, anebo melodie, prostě vždycky tam je něco, co mi tu melodii, text, styl... spojí dohromady a pro mě už nabírá jiný význam. Když zůstanu u brigády v té fabrice, v Johnsonu (šmarjá pano, on to je už Yang Feng..), tak někdy v té době hráli v rádiích často i Ráno od Michala Hrůzy. V té době jsem se hádala i se svojí nejlepší kamarádkou. Hádala je asi silný slovo, spíš jsme se tak štěkaly, zbytečně, já pak už i rezignovala, protože mi to přišlo všechno na jedno brdo, neměla jsem na to sílu.. No konec. Mé srdce hoří a tělo chřadne touhou, mozek se bouří myšlenkou pouhou. Za kratší konec tahám, vyhrávám nevyhrávám. Já myslím, že už to vím, že tomu rozumím, a že to nezměním. Vyklidím pole, jsem strašně dlouho dole, svůj kostým odevzdávám.. Je docela silný paradox, že já si ty texty všechny pamatuju a i ty myšlenky a pocity, co jsem měla při poslouchání. Mnohdy bych je totiž už teď neměla. (ale to bych o tom zase nemohla psát, že, Fojtíková, tleskám!) Ono takhle - každá písnička má nějaký svůj podtext, ten ví jenom autor, a my, posluchači, se v té písničce najdeme a určíme ji ten podtext sami. Já třeba v tomhle textu, v těchhle slovech, vidím to, že to vzdávám a nemůžu už dál. Někdo v tom vidí třeba něco jiného.. Ale to jsem teď odbočila. Takže Ráno = špatný náladičky na brigádě s dveřmi od BMW. 


Jeeee, nemůžu zapomenout na Tomáše Kluse! Dobře, už jsem o něm psala, ale když jsem ještě chodila na gympl, do čtvrťáku, tak jsme s mamkou začaly hubnout. Věřím, že článek o tom tady je.. Maybe. Ale tuším, že jsem se o tom prostě někdy zmiňovala. A když mě vždycky vyzvedávala u baráku a jely jsme na cvičení, tak jsem měla štěstí na to, že v autě hrál akorát Malčik. Já ho měla hned jako numero uno v mém seznamu přehrávání! A to kvůli té melodii.. Protože když si Malčika poslechnete, tak se cvičením nemá fakt nic společného. Aaale Malčik moj, malčik moj, kakoj ty balšoj geroj. Malčik moj, malčik moj, kakoj ty balšoj geroj. Jo, je to ujetá kombinace, ale to je ono.. Super rytmus před cvičením. Ach, až se stydím, když si vezmu ten text a proč sem o té písničce píšu... Ale vidíte? Někdy ten důvod je naprosto nepochopitelný a nepopsatelný, no a co, že se text liší..


Ale musím napsat ještě své dvě srdcovky. Ty mám u srdíčka nejdéle. Jsou od mých nejvíc oblíbených Die Happy. Ona celá skupina je srdcovka, na kterou nedám dopustit už pěknou řadu let. První napíšu Wrong. Zbožňuju ji do teď, ale v té době pro mě měla poněkud jiný význam. Spojitost s nenáviděností ve třídě, s posměchem ve třídě, s odporem k lidem ve třídě, pocitem marnosti doma, zbytečnosti.. Jo, je to písnička o nevydařené lásce, ale tak nějak jsem se s ní ztotožnila a dodávala mi pocit, že v tom svém moodu nejsem sama. A druhou písničkou je písnička Stranded. I always knew that you'd leave me. Who would need someone just like me? Vystihuje všechno. Asi to je moc osobní, že to tu nechci rozebírat, ale nemohla jsem je sem, lásky, nedát. 



Oukej, ještě jedna...  

Na závěr jsem si nechala svou oblíbenkyni, kterou jsem si vybrala i na šerpování na maturitním plesu. Myslím, že více slov není třeba. Topinka kapela, topinka skladba, topinka večer, topinka pro mě všechno.. Die Happy a Sweet Sensation. Protože prostě Our life will never be the same. 

A takhle bych mohla pokračovat dál a dál... Až do dnes, protože už teď mám dalších X písniček, které mám spojené, a budu mít spojené, s lidmi, s místy, se zážitky, se vším, co proběhlo v tu chvíli. Ale kdo ví, třeba napíšu za pár dní pokračování. ☺

(S)mějte se, M. ♥

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..