Nejlepší přírodní antidepresivum

by - prosince 25, 2016

Ahojte, už jste někdy měli takovou náladu, kdy jste si jen říkali:

"Och, bože, už ne, prosím! Musím vypadnout. Tohle je na mě moc, potřebuju být sama, pryč od lidí, odpočinout si, nabít baterky. Všechno je špatně, už musím vypnout.."

Ale stále to nešlo? A místo toho, abyste byli v obložení pozitivních a dobrých zpráv, tak se spíše začalo vše kazit a ještě víc to šlo do kytek? Jo, tak tohle přesně znám. Poslední dva měsíce mám pocit, jako kdybych to nebyla já. Spíše přežívám než žiju, ačkoli se to snažím být pořád já. Ale stejně si večer lehnu s mobilem do postele a píšu si s kamarádkou a obě dvě se shodneme, že potřebujeme nutně vypadnout a být samotné. Je to tak, že vás unavují lidi. Unavuje a vysiluje vás být mezi lidmi. Když toho po vás chtějí kvanta, ale vy jste schopni jim dát zhruba čtvrtinku toho, co chtějí. Jednoduše to nejde. Nemáte sílu. A pak stačí malinko a jste schopni proležet celý den a nálady se u vás střídají jako aprílové počasí. To jsem také měla. Pláč, smích, pláč, smích,... A furt dokola. Do toho přišly další věci a pak další a další a já už nevěděla, kde jsem, čí jsem, co se mnou je. Dopadlo to tak, že jsem si brala dva dny Neuroly, abych usnula. Jeden den jsem si ho vzala i přes den. Jo, nemusíte teď žhavit klávesnici a psát mi do mailu, jaká sračka to je a jak byste si to nikdy nevzali.. Vím to. Ale každý jsme jiný. Někdo se třeba uzavře do sebe, je sám, stačí mu to, je třeba protivný, smutný, all day v depresích, někdo se složí, někdo potřebuje objetí, někdo všechny odepne od sebe, někdo se jde vyvztekat, někdo někoho zmlátí, někdo si maluje, někdo se jde ožrat... A já sáhla po té nejzazší možnosti a zároveň po té nejblbější. Byly to i dny, kdy jsem měla pocit, jako kdybych neměla city. Necítila jsem vůbec nic. Vždycky, když přišla mamka a objala mě, tak jsem cítila, že mi bude lépe. Ale teď to nebylo. Možná proto jsem si vzala i ty prášky, abych ten mozek vypnula už úplně a nemyslela na to, co se dělo... 

Zrovna v ten moment, kdy jsem nevěděla kudy a kam, jsem se ráno probudila, bylo to 23. 12., tedy den před Vánocemi, a jako obvykle se koukla na Instagram a Vinted a další sociální blbůstky. Na Instagramu jsem měla jako první příspěvek od Adenike. Určitě ji znáte, anebo máte nějakého tušáka, kdo to je. A akorát tam psala o tom, jak se máme radovat z maličkostí a tak dále. Vlastně on se ten příspěvek točil kolem Vánoc a od mého problému měl tak daleko, jako asi cesta z Prahy do Brna přes Aš, ale i tak jako by mě nakopala do prdele a já si sedla a řekla si: "A dost, jdu dělat to, co mě baví, nebudu už hromádka neštěstí!" a oblékla se a šla běhat. Chápete to? Já se z minuty na minuty zvedla a šla si zaběhat. Naposledy jsem běžela někdy v srpnu/září, mezitím jsem cvičila jen Jillian nebo šla na K2 hiking, ale běh ne. A teď už jsem byla venku a pomalu šla do parku. A tahle cesta mi dala něco neskutečného. Povím vám jeden příběh.

Ráno se jedna dívka probudila a přepadla ji kámoška Depka. Večer ji zahnala práškem, zase, ale řekla si, že tohle je už špatná cesta.
 Vedla by možná tak ještě do větších , než ve kterých teď vůbec je. Rozhodla se dělat to, co ji baví. K tomu všemu ji pomohl příspěvek na jedné sociální síti od jedné dívky. Nakoplo ji to. Oblékla se a šla si zaběhat. Cestou potkala jednoho chlapce. Byl trochu, trochu víc, zanedbaný. Především byl ale smutný. Hodně smutný. Objevil se před ní jako blesk z čistého nebe a zastavil se. 
"Slečno, vy máte tak krásný oči," pravil.
"Děkuji," usmála se dívka.
"A hezký úsměv," dodal. "Já.. Mám.. Lepší den. Děkuju," řekl, jeho oči se rozzářily a odešel pryč s úsměvem na tváři. Bez ničeho, prostě odešel. Tak rychle jako se objevil.

Just saying, že o tomhle to je. Nemusím tu dlouho vypisovat jak mi tenhle člověk zlepšil den také. Pozvedl náladu a donutil mě se zamyslet nad tím, co mám já a co on. Já mám střechu nad hlavou, on nejspíš neměl, já mám co jíst, on toho nejspíš moc asi neměl, já mám teplé oblečení, on nejspíš měl jedny kalhoty a bundu na celý rok a spousta dalšího.. Ale oba dva jsme měli jednu věc - úsměv. Úsměv je to, co nestojí absolutně nic nikoho z nás. Je to ta nejcennější a nejlevnější věc, kterou můžeme darovat a dostat zpět. Je to věc, která nám zlepší náladu a den a zároveň i někomu jinému. Nezáleží na tom, jací jsme. Bílí, černí, malí, vysocí, hubení, tlustí,.. Ten úsměv máme každý. Ano, někdo si ho neváží nebo ho vidět nechce, ale není to deprese, smutek, sebelítost nebo samota, co nám dodá tu energii do života. Celý rok a půl jsem každému říkala: "Usměj se na ten svět. Proč já se usmívám? Protože to lidem zlepší den, je to tak hezký vidět někoho se usmívat,". Na otázku 'co z toho mám' nebo 'proč to dělám, když jsou všichni zamračení nebo mě kopnou k zemi' jsem odpovídala, že to není pravda, když si myslí, že to lidi ignorují, a i když mi to nikdo nevrací, stejně to budu dělat. No a co, že si pak večer pobrečím, já to dělat prostě chci. Rok a půl jsem pevně věřila tomu, že to tak je a funguje. A teď se mi to potvrdilo. Takovou vnitřní radost a lásku neumím popsat. To se musí zažít. Stejně silně, jako jsem věřila v to, že pojedu na seznamovák a budu se bavit a pít s tím nejhezčím klukem a borcem tam, jsem věřila tomuhle. Stejně silně, jako jsem věřila tomu, že v létě potkám kluka, se kterým si budu rozumět a bude to prostě famfárový, jsem věřila tomuhle. Všechny tři věci se staly. Užila jsem si seznamovák a super léto. 

I když mám teď někdy pocity, že bych nejradši od všech utekla a byla právě sama, protože tak si teď přijdu, tak tyhle tři věci mi dodají vždycky chuť a náladu do toho dělat to, co mě baví, u čeho vypnu, co mi nabije ty moje Duracelky, a být tou, jaká jsem. Říká se, že na nějaké takové depky a zapomenutí na to ošklivé, co se nám stalo, je dobrý pohyb. Najít si aktivitu nějakou. Tohle je pro mě jednoznačně běh. Dnes jsem byla běhat zase a ten pocit po je jeden z těch nejlepších, co znám. 

Běh je pro mě jako přírodní antidepresivum.

Což znamená, že už žádné prášky. Už jen já, moje záliby, moje úchylky (jo, bude mi 21, ale mám ráda postavu Olafa, jo, bude mi 21, ale nadevše miluji pandy, jo, bude mi 21, ale bez huňatého velikého plyšáka neusnu!) a mám se skvěle a bude se mít ještě líp! 

Always be happy in front of people who don't like you. It KILLS them!

(S)mějte se, M. ♥





You May Also Like

1 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..