A DOST!

by - března 09, 2017

A dost! (Ahojte!)

Hah, asi si změním uvítání do mých příspěvků na mé vlastní stránce. Ale ne, teď vážně, naprosto seriously. Musím říct, že když jsem se podívala na poslední datum článku, který jsem psala, tak jsem se zhrozila. Vážně ten čas a měsíce a všechno kolem tak rychle utíká? Včera bylo 25. prosince 2016 a dneska tu máme 27. února 2017. Cože?

Musím říct, že od té doby se toho změnilo v mém životě opravdu mnoho. Od základu. Od A po Z. Vlastně po Ž. Ze slečny, která v té době znala jen Neurol a běh, je teď slečna, která zná i radost, štěstí a lásku. Blbé je, že na ten běh jsem se poslední dobou vykákla. Každoparádně nevadí! Jaro teprve začíná, času bude habaděj! Krátkými řádky bych chtěla shrnout i tu #happygirl, kterou teď nárazově bývám. Ještě před nedávnem jsem si nedokázala představit, že bych mohla být někdy pocitově šťastná. V ty dny se moje psychika zhroutila jako domeček z karet. Stačila otázka:

"Jak to jde?"

A začaly se mi kutálet slzy po tvářích. Začala jsem blbnout, abych si já sama dokázala, že to zlomené ego není zlomené a jsem něco víc, něco, co někdo nechtěl mít. Jenže to jsem nebyla já. Tvářila jsem se, že jsem, dokonce mě to i v ten moment bavilo, ale co přišlo pak, to bylo horší. Snad nikdy jsem nepocítila takovou snůšku výčitek sama sobě. Kdykoli jsem vstala a podívala se do zrcadla, před sebou jsem viděla hnusnou holku, která dělá něco, co se jí vlastně příčí. Po několika dnech jsem potkala osobu, která mi dala naději, že by mohlo být lépe. Zpočátku jsem tomu nevěřila, kdo by taky věřil, ale k mému samotnému překvapení je to v posledních dnech právě jedna ze čtyř osob, u které se cítím být právě tou šťastnou, usměvavou, veselou a optimistickou holkou, jaká i jsem. Nebo.. Bývala?

Ano ano, jak jen to nazvat? Pocity úzkosti? Nepříjemnost? Marnost? Strach? Deprese? Uzavření se? Já sama ani nevím. Děje se toho kolem mě tolik, kolem mé maličkosti, až si všímám, že nežiji jenom v tom malém světě (svět je malý přeci...), ale v obrovském oceánu a já jsem jen ta maličká Dory, která se ztratila. Abych se přiznala, minulý týden to bylo nejhorší. Nejtěžší chvíle celého toho mého dění. Uvědomění si, co mě trápí. Jako malá, asi ve 4. nebo 5. třídě základní školy, jsem chodila k psychologovi. Důvody byly dva, ale já se tu zmíním jenom o jednom. Pamatuji si naprosto přesně, proč jsem k němu dostala doporučení - lépe řečeno mamka dostala doporučení pro mě. Strach z lidí. Jednoho dne jsem totiž šla ze školy, cesta trvala asi 10 minut, a chodívávala jsem kolem střední školy. Pro mě, jako pro malou holčinu, to byli velikáni, obři ti tvorové, co chodili na střední. Jednou šel naproti mě hlouček kluků. Zastavili mě a ptali se mě na zapalovač. Když jsem zakroutila hlavou a rozešla se, šli za mnou. Pořád řvali, ať nekecám a ať jdu za nimi, ať počkám. Rozešli se za mnou. Rozutekla jsem se k nějaké babičce a řekla, že mě ti kluci honí a bojím se jich. Vůbec nechápala, ale já z toho bylo celkem vyděšená, z celé té situace. Od téhle chvíle jsem se zařekla, že kolem té školy už nikdy nepůjdu. Doma jsem začala simulovat, že mi je špatně, že nechci do školy, znáte to. Po 14 dnech jsem si neuměla představit jít ani do třídy. Co když se mi budou smát a dozví se to? Bála jsem se holek, pro které jsem byla terčem pomluv. Bála jsem se kluků. Bála jsem se lidí. 


Cítila jsem všechno, ale ne chuť do života. Přestala jsem jíst, spala jsem, byla pod dekou, nevylézala jsem z postele. Všechno jsem bojkotovala. Stačilo, abych si vzpomněla na něco ošklivého a negativního, co říkaly ty holky, a už se moje nechuť prohlubovala. Nedokážu to popsat ani teď, s odstupem času, ale co dokážu popsat je to, že přesně tyhle pocity jsem cítila minulý týden a několik dní zpět. Došlo to až k tomu, že jsem se uzavřela a s nikým, kromě těch čtyř lidí kolem sebe, nekomunikovala. Do teď dlužím odpovědi minimálně třem lidem. Už teď mi je děsně trapné a hloupé, jakou časovou prodlevu jsem udělala... 


Když jsem měla jít ve čtvrtek do školy, na posteli jsem psala bývalé spolubydlící, která je mou suprovou kamarádkou do dnes, že se mi nechce do školy. A popsala ji přesně, co cítím. A.. Musela jsem vyrazit. Když jsem procházela kolem lidí, tak jsem se rozklepala. Sedět pak v lavici, v řadě, obklopená lidmi, to bylo mučení. Koukala jsem více méně do blba nebo si právě psala s kamarádkou a jen doufala, že to zmizí. Věděla jsem ale jedno - nesmím zůstat doma a jít. Kdybych totiž jednou zapekla, zapekla bych po druhé, po třetí.. Nedonutila bych se tam jít. Ten večer jsem telefonovala i s mamkou, které jsem se svěřila, že cítím to samé, jako kdysi. A nebylo to poprvé, mluvily jsme spolu o tom vlastně i v pondělí, kdy jsme provolaly spolu skoro dvě hodiny, až nás ty čorky z Vodafonu odpojily (jo, to je vedlejší, vím). Věty, které mi řekla, pro mě znamenaly hodně. Vlastně mi pomohly si utřídit to, v čem jsem měla bordel. Ať to bylo v pondělí nebo ve čtvrtek. Zjistila jsem, že toho na mě je zkrátka moc. Škola, rodina, práce, kamarádi.. S každým bych se nejraději bavila, pro každého něco udělala, ale přitom to nejde. Nejde se rozkrájet. 

Na začátku jsem psala, že bývám šťastná jen nárazově. A tohle všechno tady popsané je ten důvod, proč nárazově. Stále mám někdy výčitky vůči lidem, kterým neodpovím. Stále toho je na mě někdy moc, kdy se mi vibrující mobil doslova hnusí a nechci ho mít. Stále mám i teď pocity, kdy se bojím vyjít z baráku. Ale vím, že nechci být zase měsíc doma a učit se znovu chodit. Nechci to znovu. A v tom mi pomáhají ti nejbližší, které kolem sebe mám. Celý týden jsem více méně v Ústí, kde studuji, takže se s nimi nevídám, a o to to je pro mě těžší. Nemít vedle sebe hned někoho, komu bych se mohla opřít o rameno a nějak ze sebe tohle celé dostat. Není to nejsnadnější totiž přijít za někým a říct mu to. Do očí. Když jsem se o to snažila, tak jsem se rozbrečela. Stydím se za to a přijdu si jako fňukna, ale... Jak řekla moje bývalá profesorka v Plzni na psychologii: 

"Říkám svým klientům: 'Papír snese všechno!' Takže se vypište, uleví se vám!"  

A přesně tohle je pro mě můj blog. Snese všechno a já ze sebe dostanu to negativní, co zužuje to pozitivní. Nechci být totiž TO, co jsem byla 22. prosince 2016, kdy se pro mě zhroutila moje pyramida optimismu jako domeček z karet. Dneska jsem na tom mnohem lépe. Vím to. Vím to a proto chci bojovat se vším tím, s čím se teď potýkám. I když to je na úkor toho, že některým lidem neodepíšu do minuty, jak byli u mě zvyklí. Ale já to jednoduše nezvládám. Nikdy jsem nebyla osoba, která by kolem sebe měla více než dva lidi. Více než jeden člověk mi nikdy nepsal. A dnes je těch lidí minimálně 15. Joo, pro většinu vrstevníků to bude chabé číslo a budou se popadat za vlasy, co dělám, vždyť ježíš, kamarádi, ale.. Když jste celý život uzavřená dušička a bavíte se jenom s rodinou nebo nejlepším kamarádem, a najednou je kolem vás těch lidí více, tak... Je to pro mě zkrátka nezvyk, něco nového a cizího, co jsem do teď nezažila. V žádném případě si na to nechci stěžovat, ale někdy si říkám, že bych byla radši zase neviditelná

Ale dost už splínů! Tak krásně mi bylo, když jsem se usmívala na celý svět a teď se mračím, ač nechci. Leč je to těžké. Ale změním to. Dokážu to. Mám kolem sebe teď lidi, kteří mi v tom pomůžou, se kterými jsem šťastná, u kterých při loučení pláču, že je neuvidím, u kterých chci být pořád a vím, že oni to cítí stejně. Že mě neodsoudí za to, že jsem jim měsíc neodepsala na zprávu. Že mě pochopí, když jim ve dvou větách napíšu, že se necítím. Protože to jsou lidi, kteří v mém osobním prostoru to čestné místečko mají. A já si nechci už nadále stěžovat. Chci všechno zhasnout jako vypínač a nechat to ležet ladem o samotě, ať se všechny tyhle splíny ukopou ve svém pekle. Chci být já. 

Don't call it dream.. Call it plan!

#ADOST!

(S)mějte se, M. ♥

P.S. Je docela vtipné sledovat, jak dlouho jsem článek psala.. A jak dlouho ho vydávala. Prý 27. února.

You May Also Like

5 komentářů

  1. vlastne ten komentar hezke bych radeji smazala - ale vzhledem k tomu, ze se neda, tak to uz udelas za me - mrzi me, ze si mi nic nerekla, myslela jsem si, ze jsem z tech par lidi, kteri jsou ti alespon trochu blizko....mrzi me, ze jsi me tak odstavila...ja myslela, ze jsme kamaradky...snad nekdy zase :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Komentáře mám moderované, takže se objeví až po mém schválení.🙈 Proto se neobjevují.
      Jak jsem psala, ono se o tom moc mluvit nedá.. Respektive mi to nejde, neumím to. Nevěděl to vlastně nikdo, vyjma rodiny. Na zbytek ti odpovím spíš soukromě..

      Vymazat

Here is my secret. A very simple secret..