Kolej nebo byt?

by - března 29, 2017

"Na koleji jsem prožila nejbáječnější rok mého života."

Ahojte! 

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o můj další zážitek z vysokoškolského prostředí. Když jsem se chystala před 2 lety na vysokou, tak jsem přemýšlela, co pro mě bude nejlepší. Jít na kolej? Jít na byt? Do spolubydlení? Hmmm? Četla jsem spousta recenzí a ze všech vycházel byt nejlépe. Ale nikde jsem nenašla, že by to bylo i naopak. No, a právě o mých zkušenostech bych chtěla dneska psát. Je jasné, že všechno bude pouze můj názor, tedy subjektivní pohled na věc jak cyp, ale nikde  na blogu jsem nenašla názor na obě věci nebo zkušenosti, tak jsem se rozhodla je sepsat. 


Představme si teď malou holčičku, která chodí na střední, chystá se na vysokou, ta je 100 km od jejího bydliště a ona se rozhoduje, co pro ni bude nejlepší. S maminkou se vypravily na výlet, aby zjistily, kde že to vlastně bude bydlet. Když si vybrala tu krásnou kolej za 2100,- měsíčně. A hle! To je ale barabizna! Rozpadlá omítka, pletivo na balkónech, asi pro případ, kdyby se z toho někdo zbláznil a chtěl dobrovolně tento ústav opustit. Tak.. Mu bude zabráněno. Pletivo bylo z vysoce kvalitního komunistického materiálu. Takže všem je asi jasné, jak moc jsem se těšila, až tento panelák budu obývat. A to jsem měla stále otázky ohledně nové spolubydlící...

Ach ano, spolubydlící. 

Myslím, že každý, kdo se kdy chystal na kolej, možná i intr, poznal ten pocit, kdy se obával, jakého dostane vedle sebe neposedu. (jako ale ty kamarádšofty utvořené předem nepočítám, to bych si taky pískala!) Já jsem nebyla výjimkou. Je to možná i tím, že jsem nikdy předtím intr nazažila, byla jsem ve škole takový ten vyvrhelec společnosti a tak. Žádná z mých kamarádek ze střední se ani na stejnou kolej nechystala! Nebo hůř.. Ani na vysokou se nehlásily. Takže jsem ve všem byla sama samotinká. #SadStory 

Pamatuji, jak jsem si zamlouvala pokoj. Najela jsem do systému a hledala dvoulůžkové pokoje, které byly nejlevnější, a zároveň kde ještě nebyl alespoň ten jeden človíček. Nakonec jsem si vybrala pokoj ve 4. patře, kde jsem byla sama. A byla jsem tam sama stále. Asi až do září. Někdy v tuto dobu se tam přihlásila také má budoucí spolubydlící. Docela jsem se našeho setkání bála. Bála jsem se, jak se bude chovat, co když si nepadneme, co když si nebudeme rozumět. Bylo toho zkrátka hodně. Ale opak byl pravdou. Na koleji jsem prožila nejbáječnější rok mého vysokoškolského života.

Ne, není to klišé, a ano, opravdu byl ten rok strávený v Plzni a na koleji nejlepší, který jsem mohla zažít. Se spolubydlou jsme si sedly skvěle. Rozuměly jsme si. Do dnes jsme v kontaktu a můžu s klidným svědomím říct, že se řadí mezi mé blízké kamarády. Nemusíme si psát každý den, stejně na to ani jedna nemáme čas, ale když si napíšeme, stojí to za to. Ať už to je jen tak nebo když si sobě stěžujeme. Nemohla jsem si lepší život na koleji přát. Pominu společné sprchy pro patro, pominu bordel v kuchyňce v jednu ráno... Ale když si to vezmu zpětně a zamyslím se, měla jsem se tam neskutečně dobře a spokojeně.

A teď byt?

Už v Plzni jsem věděla, že tam zůstat nechci a nezůstanu. Chtěla jsem jít studovat média a ne filozofii. Po zkouškovém jsem o tom začala přemýšlet tedy do hloubky. Bylo tedy jasné, že na konci roku odjedu. Nebudu tu popisovat, jak hrozné bylo loučení s tou barabiznou a sítěmi za okny. Stejně by mi nikdo nevěřil. Přejdu tedy rovnou k tomu, co mám teď. Nyní jsem v Ústí nad Labem, kde studuji Český jazyk pro média a veřejnou sféru. Ačkoli mohu dojíždět, rozhodla jsem se pro pohodlí bytu. Co znamená, že nás je tu celkem 5 a nějakým způsobem tu žijeme. No a teď... Já jako vážně nevím, jestli jsem debil já, anebo kdo vlastně, ale tohle je zatím můj nejhůř strávený vysokoškolský rok. Když pominu tedy ten počet lidí... Jo, vlastně počkat, on se nedá pominout. No, a jsme u jádra pudla. Nejhorší fakt je ten, že i v obchodním centru máte víc soukromí a klidu jako tady, když tu jsou všichni. Nebo jestli si jen idealizuju to, co jsem zažila rok předtím, já fakt nevím.

Asi jde o to, že nás tu je hodně a každý jsme zvyklý na něco jiného. Třeba já jsem zvyklá si po sobě nádobí umýt, abych nedělala bordel ještě větší než je. Tady většina asi ne. Kolikrát se stane, že přijdete do kuchyně a všude nádobí. Ale všude. Já to fakt nechápu. Nebo ty drobky všude po lince? Jako vážně lidi? Tomu taky nerozumím. Si pamatuji, že i teď by mi mamka dala pár facek, kdybych po sobě nesmetla drobky od chleba do koše. Zadělaný dřez není výjimkou. Je toho tady zkrátka tolik, co mi vadí. Sranda byla, když jsme sem jely na začátku semestru s mamkou. To si i ona fotila bordel, který tu byl. Někdy se i stane, že chcete spát, ale v rádoby společenské místnosti (rozumějte kuchyň) se baví hned několik lidí. To na koleji nehrozilo. Když jsme každá chtěla soukromí, vzaly jsme si sluchátka a nemluvily. Tolerovaly jsme se asi mnohem lépe. Nebo.. Jsme měly stejné priority, názory, chování? Kdo ví.. 

Asi nejzákladnější věcí, proč se mi tu nelíbí, a je to tu pro mě někdy peklo tu být, je fakt, že já si s nimi nemám co říct. I v Plzni jsme byla každá na jiném oboru, odlišném, ale i tak jsme si pokecaly o všem možném. Tady si přijdu jak v Narnii. Ano, pozdravíme se (ale tak dalo by se tu pochybovat o jednom členovi tohoto zařízení...), řekneme si třeba, jak bylo ve škole, ale tím to hasne. Nic... Nic pro mě uvolněného jako předtím. A o věku taky nemůže být řeč, jelikož moje bývalá spolubydla je ode mě také starší. Tak kde je ten zakopaný pes?

Tak se rozmysli!

Když si to všechno sečtu a podtrhnu, určitě záleží na lidech. To stoprocentně. Můžete narazit na debila i na koleji, i na bytě. Pro mě ale vítězí kolej. Minimálně ta plzeňská Máchova 20, kde jsem byla nadmíru spokojená, když to srovnám s tím, kde jsem teď. Možná, kdybychom tu byli třeba ve třech.. Ve dvou.. Je to také o něčem jiném. Ale můžu s klidem říct, že ač se považuji za člověka, který je pro každou prdelínu, pro pozornost, je extrovertní, tak tady se chovám spíš jako introvertní psychouš, který si maximálně tak stěžuje okolí. I mamka se diví, že já se svojí povahou ještě nevybouchla. No.. Co na to říct. Teď si teda užívám klídku a pohody, když tu nikdo není (jakože skoro orgasmus, víte jak). A uvažuji o tom, že jestli by ten byt fungoval i příští rok, že to asi vzdám a budu dojíždět. S penězi na tom budu i lépe, ušetřím nějakou tu stovečku, což pro mě, jako pro študáka, je to nejlepší, co ho může potkat, co si budeme... 

Dám přednost vlastnímu domácímu soukromí s kocourem a kočkou, jak pohodlí, že nebudu muset jet v osm večer vlakem hodinu domů. Protože přes ten bordel, a někdy neklid, se nedokážu přenést. Zkrátka se tu necítím tak dobře, jako v Plzni. A to jsem sem tolik chtěla, abych vypadla z hnízda a osamostatnila jsem se. Ale jak vidno, tak to tu moc nejde. Takže nejspíš spolubydlení na bytě s pěti umělci vyměním za spolubydlení na bytě s vlastním bráchou. Hawk.

Tak tolik asi k mému srovnání bytu a koleje. 
(S)mějte se, M. 

You May Also Like

1 komentářů

  1. 😂😂😂, moc krásně napsané. Teď už se jen dobře rozhodnout. 🐈

    OdpovědětVymazat

Here is my secret. A very simple secret..