Můj život s kocourem

by - července 13, 2017


Kočky jsou velmi svérázná zvířata. Mají vlastní hlavu, vlastní povahu, jednají podle sebe. Někteří kočky rádi nemají, jiní se jich bojí a někdo je zase miluje. Já patřím mezi lidi, kteří kočky zbožňují a v dnešním článku bych vám chtěla představit, jak probíhá můj život s kocourem.

Představuji vám Louise. Kocoura, Kelišovou, hajzlíka, srandistu a přítele v jednom. 



Je to kocour, stejně to udělá..


Nebudu vám lhát. Je to kočka (fajn, kocour, ale má to čtyři nohy, ocas a mňouká, takže kočka), takže se mě nepřijde zeptat, jestli může odrbat gauč nebo sedačku od kola. Udělá to. 
Nepřijde se mě zeptat, jestli si může lehnout mezi ty fialky, které se snažím už dva roky pěstovat, protože je vždycky zalehnul. Udělá to.
Nepřijde se mě zeptat, jestli na ten vánoční stromeček může, nejlépe až na špičku a odtud skákat po ozdobách. Udělá to.
Nepřijde se mě zeptat na povolení, jestli může skočit na záclonu po tom komárovi. Udělá to.
Nepřijde se mě zeptat, jestli mi může shodit z poličky ten rámeček s fotkou, protože mu zákonitě překáží v cestě. Udělá to.
Ten malý tlustý kočičák se mě nehodlá ptát na nic a prostě to udělá.



Kelišová

Výhoda mít zvídavého kocoura je v tom, že když se budou blížit zloději, tak jim dojde dolů otevřít. Má přehled o všem, co se venku děje. Kdo neuklidil bobek po psovi, anebo který holub nám opět pokakal auto. Vždycky, když takhle roztomile kouká z okna, mám chuť mu dát pašáka, pořádnou pusu a udělat minimálně deset selfíček, protože kdo by mu odolal? Ani jedno z toho se mi nikdy nepovede, protože v lepším případě ode mě odejde. V tom horším málem vyskočí z okna, jelikož ten holub na protějším stromě si dovolil odletět.. A.. On má potřebu si dokázat, že místo vody z květináče pije Redbull.



Namasté. 

Samozřejmě po náročném koukání z okna následuje čas na odpočinek. Louis má na výběr hned několik míst, kam může své huňaté tělo (není tlustý, je huňatý) složit. Jako třeba mou maličkost. Přirovnala bych to k zaklínaní - jeho pronikavé zrzavé oči vás donutí ulehnout do postele. Jeho předení vás rožnění. Jeho tulení vám nedovolí, abyste se zvedli a odnesli na JEHO místo - na deku pod oknem. Naprosto vás odzbrojí svým šarmem. Po deseti minutovém snažení mu nepodlehnout, protože víte, jak to dopadne, stejně podlehnete a čeká vás minimálně půlhodiny v křečovitém lehu, protože toho malého roztomilého šestikilového drobečka nechcete vzbudit. Ty jeho srdeční čakry vám to nedovolí. A je to. Zvíře dosáhlo svého, spokojeně leží a podřimuje a já sama sobě gratuluji k následné bolesti zad.



Hajzlík

Doufám, že můj blog nečtou ochránci zvířat, protože bych byla nerada vyhledána pro urážku na kocouří cti. Ale co si budeme nalhávat, tohoto zrzavého drobečka je někdy vážně dost. Teď nevím, kde začít. Jestli nejdřív při té obří vose, kterou poctivě zabil a donesl mi ji před nohy (asi čekal pochvalu, ale sorry, fakt ne), aby ji následně spapal. Nebo jestli mám nejdřív napsat to, jak se opře packou o stůl a přitáhne si tu šunku, kterou zblajzne a pak si hrajeme na honěnou po celém bytě 2+1, který se záhy promění v nedobytnou vilu. Či jestli snad stojí za zmínku to krásné pronikavé neodolatelné mňau s úsměvem ve tváři, který je doprovázen pohybem tlapkou a žuch, kup si laskavě ten stojan na svíčku nový, vážně mi neladí s mou barvou srsti. Já vám nevím. Ono mu nejde odolat. Je huňatý (obézní), krásný, zrzavý, s delšími chlupy, s velkýma očima a střihajícíma ušima. Ale na druhou stranu bych mu někdy dala batůžek a ťapej si do horoucích kočičích pekel. I když.. I odtud by nám ho vrátili. Má zkrátka své mouchy. 



Srandista

Nejvíce bžundy si s ním užijí lidé, kteří ho vidí poprvé. Louis má zvláštní dar. Po každé, když k nám přijde někdo na návštěvu, tak si ho okamžitě obklíčí a neodejde, dokud mu dotyčný nevěnuje minimálně pět minut kocouří chvilky. Někdo teď může namítat, že přijít do nějaké ZOO, kde mají dvě kočky a morče (před několika týdny i psa) a ještě si to hnusný zvíře dovolí návštěvu otravovat.. No jakože vrchol! Ale není to tak, jak se zdá. Všichni příbuzní a kamarádi jsou s naší malou ZOO za dobře a nikdo se nevyslovil tak, že bychom museli zvířata zavřít do pokoje. Když ovšem přijde nějaký elektrikář, kterému by mimo jiné Louis chtěl pomáhat (rozumějte srát se mu do řemesla), tak to ho samozřejmě držíme nebo někam zavřeme. Leč k věci! Jak už jsem psala, naši návštěvníci se s Louisem mazlí, tahají ho za ocas, za uši, dávají mu chleba na obličej... Prostě prdelky prdelky. Blbé je, že na to Louise užije. Takže mnohdy nechyběl ani kus molitanu z psího pelechu, se kterým byl otravný jak činže a prosil si aport. V tuto chvíli si většinou řeknu, proč já pipina ho ten aport učila. Proč já ho naučila si sednout a poprosit. Proč já ho naučila, ať si to donese přímo k nohám. Proč?! Jindy se jenom válí na klíně a chce hladit. Na bříšku i na tříslech. Taková maličká děvčica prodejná! A co se týče mě, tak já si s ním užiju nejvíce při focení. Já nemůžu z toho, jak si třeba kecne na zadek, ocas mezi nohama, vystrčený jazyk a jako jsem pánko.



Přítel

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Já bych s dovolením napsala, že i kočka je nejlepším přítelem člověka. Celou dobu jsem tu toho mého kočičáka popisovala více méně jako bastardíka (s oblibou mu dávám přezdívku #fluffybastard), který je otravný a nedá si říct. Nechci, aby tolik škytal, tak se to pokusím zkrátit.

Pamatuji si přesně na den, kdy jsem si to malé koťátko poprvé vzala do rukou. Bylo 19. října 2012, můj svátek, a doma se nám krčila malá koulička akorát do dlaně. V této době jsme si i mysleli, že se jedná o kočičku. Že se z kočičky stal kocourek jsme zjistili až po dalším měsíci. Z Lucy se stal Louis. Z obyčejné kočičky se stal můj nejlepší parťák kocour. To malé nic si získalo moje srdce během prvních pár dnů. A nebudu lhát, Sunny (druhá kočka), mi to dobrých 14 dní dávala pěkně sežrat. Takhle poškrábaná jsem nikdy od ní nebyla. :D (teď jsou to kámoši ☺) 

Více méně jsem tu o psala o tom, co Louis dokáže. Ano, jako každá jiná kočka má svou tvrdohlavou makovici, kterou používá výhradně jenom on sám. A ačkoli někdy shodí něco z poličky, teď už tedy výjimečně, hraje si se smotanou náplastí nebo loví můry na síti v okně a u toho shodí mamce orchideje (mamko, stejně ho miluješ, my to víme), tak přesto je to zvíře, které má city. Přijde, když nám je nejhůř. Když brečím, vystaví mi svůj pracně mytý kožíšek, abych měla kam dát slzy. Když jsem nemocná, leží u hlavy a přede, jak kdyby si chtěl nemoc vzít na sebe. Když odcházím z bytu, přijde se rozloučit. Když přicházím, čeká u dveří, až ho pomazlím. Přijde se pomazlit ráno do postele, jakoby říkal dobré ráno, je čas vstávat, je nový den. Pokaždé, když jsem přijela po týdnu z koleje, tak se se mnou dobré dvě hodiny mazlil. Nešlo ho odstrčit. Nepamatuju si ani na chvíli, za těch pět let, kdy bych ho vzala, hrála si s ním a on by mě poškrábal, protože teď nechce.

Je přátelský kocour. Možná jsem si ho trochu rozmazlila, ale je hodný. I vůči cizím lidem. Získal si zatím kousek ze srdíčka každého. 
Je chytrý kocour. I když někdy se dá pochybovat, heh. Třeba při těch sprintech z konce obýváku se skokem do otevřeného okna, že Louisi? Ještě že tam byla ta síť, jinak by si dal slušného Geronima. Ale umí si poradit. Možná v tom je spíše vypočítavost, heh, ale já bych řekla, že chytrý trochu je.
Je prostě náš! ♥


Jo, a je fotogenický!

(S)mějte se, M&L. ♥



You May Also Like

1 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..