Nedělení podzimní procházka

by - října 17, 2017

Ahojte! ☺


Podzim nám už začal, ale musím poznamenat, že ten pravý opravdový podzim, začal (pro mě) minulý týden. Přesněji řečeno o víkendu. Každý, kdo mě lépe zná, ví, že moc ráda utíkám od všední reality školy o víkend pryč, kdy vypnu a neřeším už vůbec nic. Přeci jen, zná to nejspíš každý, po celém týdnu máme hlavu jako pátrací balón, samotné vypouštění informací, které nás nezajímají, to také něco stojí a v neposlední řadě je tu i hromada dalších, už více podstatných, informací, které musíme naopak vstřebat. A pokud ještě chodíte do školy, zkrátka pokud jste zaměstnáni nejvíce psychicky, tak je pro vás ideální vypnout fyzicky a odpočinout si od lidí. Dělat, co vás baví a užívat si. Někdy to může být i zábava v klubu a někdy stačí někomu obyčejná procházka. A právě na tu jsme se s přítelem vydali o víkendu my. ☺


Náš den spočíval v ranním proklínáním vedra. Říjen a kolik to bylo... Dvacet dva stupňů? No, tak to sorry. Ráno jsme se klasicky vychillovali a koukali na seriál. Takže suprácké ráno, no ne? O:) Potom jsme si uvařili oběd, americké brambory a přírodní řízky, a přemýšleli, co budeme dělat dál. Následovala tedy vtipná vsuvka stavení polobunkru z polštářů gauče, protože nás to sluníčko už fakt deptalo, skoro rozbití kaktusů na okně, shození lustru s lucerničkou a ukopnutí palce. Nevadí! Plánování dne bylo na programu. Dohodli jsme se, že se půjdeme projít. Přemýšleli jsme o dvou trasách, ale nakonec vyhrála cestička, kterou jsme už jednou šli. Lesem, kolem výběhů s koňmi a domů. 


Nebudu vám lhát, ač v přírodě být denně nemusím, nijak nemám touhu dělat si zkrátka pravidelné týdenní túry, tak čas od času v ní ráda pobudu. Měla jsem i chuť si jen sednout a koukat se do dálky. Zní to jako klišé, když se nad tím teď zamyslím. Ale v tu chvíli  jsem si přála, aby se zastavil svět, čas, dění, a já mohla jen sedět a nechat se unášet atmosférou kolem. Možná že i tohle člověk, jako lidská bytost, ke svému životu potřebuje..?


Koneckonců, kdo ví..? Třeba by měl umět každý z nás vyjít pryč ze čtyř stěn a jít si odpočinout někam na louku nebo mezi stromy. Jenže co když to někdo neumí? Nebo na to vůbec není? Těžko odhadnout, jestli touha zmizet z každodenního světa, od všech starostí, někam do přírody, popadne každého. Nebo každého druhého, třetího.. Za sebe můžu říct, že když by mě někdo odvezl do přírody jen tak, zkrátka bych já sama neměla chuť v ní být, tak by mě asi neuchvátila tolik, jako kdybych se sama rozhodla jít a strávit tam čas. Nenalezla bych v ní to, co třeba super milovník přírody, který s ní žije v souladu na samotě u lesa. 



Ale s filozofováním na večer končím. Jednak mi to už moc nemyslí, a jednak se to do dnešního příspěvku ani moc nehodí. Takže zpátky k neděli. Když jsme se procházeli lesem, má drahá polovička mi vyprávěla o zážitcích z dětství, tak jsem se zastavila před krásným výhledem do lesa a opadaného listí. Ty barvy. C'mon. Jo, přesně tohle je ten moment, kdy chci v přírodě být a nějakým, pro mě záhadným, způsobem tu dokážu zrelaxovat. Vypnout mozek a být. Má drahá polovička dostala fajnový nápad s fotkami. Kde se v něm probudil takový fotograf, to fakt nevím, ale děkuji mu za ně. Protože všechny fotky jsou dílem jeho práce. ♥


..a nakonec Jedličkův ústav. 

(S)mějte se a mějte se famfárově.
M. ♥

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..