Krásný první advent

by - prosince 04, 2017

Já vás vítám u dnešního článku! ☺

Po hodně dlouhé době se vracím zpět na svůj blog s dalším příspěvkem. Minulé, asi dva, měsíce jsem dávala přednost více sobě, mé osobě a svým blízkým. Ale jak už to tak u mě bývá (netřeba sama sebe nazývat blogerkou, jelikož se tak moc svým nepřispíváním necítím :D), blog a psaní mi chybělo. A chybí. O čem ale psát...? No, je toho spousta. Ale dneska jsem se rozhodla se s vámi podělit o můj splněný pubertální sen.


Začnu pátkem, hezky postupně. V pátek jsem jela s kamarádkami do školy, jezdíme autem, což pro mě znamenalo krásné volné dopoledne. Takže ideální čas na velkou snídani, dlouhou horkou vanu a žádné honičky. Po škole jsem šla rovnou na vlak a jela za přítelem. Bylo krásné počasí. Slunečno, kupodivu i trošičku teplo, ale když zafoukal vítr, tak mrzlo jak když praští. Drahá polovička pro mě dojela na nádraží a jeli jsme domů. Tam už na mě čekala Lentilka. ♥ Musím vám to vysvětlit - jedná se o jezevčíka jménem Bertík. Jméno Bertík ve mně evokuje, na základě Harryho Pottera, Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak. Takže odtud se vzala přezdívka Lentilka. Nuže - s Lentilkou jsme se pomazlili, hodili drbací pětiminutovku a pak už jsem si jen užívala volný večer. Zavolala jsem babičce, se kterou jsme prodrbaly asi 40 minut, četla knížku do školy... Víkend mohl začít.

V sobotu byl trochu zmatek, protože měl přijet přítelův brácha s rodinkou. Ale ten den byl i přesto parádní. Šla jsem s Lentilkou po obědě na procházku. Bylo krásné počasí, a tak jsem udělala pár fotek. Jsem na focení jako tydýt, furt něco fotím. Od zvířat po zbarvené listí na stromech. Jediné, co mi vrtalo hlavou, jak bude Lentilka na mobil reagovat. Sice jsem ho párkrát už fotila, ale nikdy ne účelně, že teď chci jeho fotky. Ale řeknu vám, že se mi docela poštěstilo. Ten prďolka pózoval opravdu superiózně.


Není rozkošný? Já bych na něm mohla ruce a oči nechat, fakt. Nejvtipnější je, když si zkousne vodítko a vypadá to, že venčí on vás a ne vy jeho. Procházky s ním mě opravdu baví. Akorát jsem už dostala vyčiněno, že ho učím dlouhým vycházkám, než je zvyklý. :D Když mě to tak moc baví! 

<3

Odpoledne přijela rodinka. Malý synoveček je božský. Uchechtanější dítě jsem ještě neviděla. Ale víte, co bylo na tom všem nejvíc super? Jeho dětská radost, fascinovanost nad maličkostmi a nad naprosto vším, jeho spontánnost. Těžko se to popisuje, ale určitě jste to někdy zažili. Koukli jste se na malé dítě a viděli jste, jak se raduje z blbosti. Třeba jen z toho, že vidí postavenou věž větší než je ono samo. Nebo toho, že se na něj podíváte a usmějete se. Na jednu stranu ty dva dny s ním byly neskutečně inspirující do života. Přeci jen my jako dospělí lidé se už málokdy radujeme z maličkosti. Kolik lidí ve městě se na vás jen tak usměje? Nikdo. Možná jeden? A malé děti se usmějí pokaždé. Na druhou stranu jsem zjistila, že mi teče mlíko na mozek. Přítele jsem dobré dvě hodiny po tom, co jsme odjeli spát jinam, otravovala řečma: "Já chci taky miminko,". No.. Co vám budu povídat - chudák. Asi hormony. :D Ale na toho srandistu budu ráda vzpomínat, než ho opět uvidím! ☺

Neděle byla první adventní. Měli jsme tradici, že jsem chodili s mamkou na rozsvícení vánočního stromečku. Loni jsem doufala, že ho zažiju po boku s někým jiným než je mamka a její přítel, leč v té době jsem utřela nos. Asi mi to nebylo souzeno. Letos jsem to ale od toho nahoře dostala vynahrazeno se vším všudy. Celý příběh, celá pointa, proč jsem byla tak šťastná, tkví v tom, že jsem si už od prváku na gymplu přála, ať ten vánoční čas prožiju s láskou po boku. Záviděla jsem slečnám, které šly po náměstí se svým drahým a já byla stále s rodiči. Pamatuji si i na větu, kterou mi řekla moje skvělá kamarádka z Plzně z kolejí: "Věř, že jednou toho prince poznáš. Já si taky vysnila prince a mám ho,". A víte co? Opravdu to funguje. Vždycky jsem si přála mít vedle sebe někoho, před kým bych se nemusela stydět. Nebála se říct svůj názor. Mohla ukázat mou tvrdohlavost. Prošla se ráno s rozcuchanými vlasy a vytaheném tričku a byla svá. Kašlala i na to, že jdu do postele, zahodím na židli triko a hupsnu pod deku. Jedla jídlo v posteli a pak se tam rozvalila u filmu. Och, je toho tolik, že ani nemá cenu to sem vše vypisovat, co je důležité, tak to je to, že ten můj sen, ta moje pubertální představa mého prince na bílém koni, je nyní po mém boku v životní dvoumetrové velikosti. Já sama nemůžu uvěřit, jak moc štěstí to pro mě je. Představila jsem si někoho, koho chci. Snila si svůj sen každý večer před spaním, představovala si, jaké to bude, až ho jednou potkám.. A nyní si svůj sen žiju. A v neděli, 3. prosince, jsem prožila další sen - na rozsvícení stromečku jsem šla se svým drahým. 


O samotném stromečku se zde vypisovat fakt nebudu. Jeden veliký omyl, celá akce. Toť vše. Ale my jsme si onen čas užili i tak a po svém. Dala jsem si svařák, potom jsme si dali trdelník a užívali jsme si tu chvíli s tím druhým. Přála bych ten pocit zažít všem. ♥ A jelikož stromeček bylo jedno veliké fiasko, tak jsme první advent odstartovali v kebabárně s pořádným kebabem a bylo to mnohem lepší, než mrznout kdesi, kde to neměli ani pořádně zorganizované. 

Celý víkend jsem si neskutečně užila. Prožila jsem báječný vstup do vánočního času plného lásky a radosti kolem mě. Drahý mě obdaroval ještě adventním kalendářem od Hariba, který jsem si ale nechala u něj. Stejně ty dobroty budeme jíst spolu, tak nač se s ním vozit až domů. Nyní je čas se vrátit ale zpět do reality. U psaní článku jsem vypila zázvorový čaj s medem a citrónem, když je všude kolem tolik nemocí, dopsala jeden text do školy a teď už půjdu do postele si číst knížku. A my se snad uvidíme co nejdříve u dalšího článku.

Mějte se famfárově, M. ♥

You May Also Like

2 komentářů

  1. Krásně napsaný a Lentilka je naprosto úžasný, skoro bych řekla, že ho chci domů :-):-):-)

    OdpovědětVymazat

Here is my secret. A very simple secret..