Deprese a úzkosti | zpověď jedné dívky

by - ledna 17, 2018

Zdravím vás u dalšího článku,

tento bude obzvlášť… No, řekněme, že bude i negativní. Chtěla bych zde psát o sobě a dostat do podvědomí lidí onen problém, aby se o něm více mluvilo, aby se lidi nebáli ho řešit. Strašák těch lidí, kteří si tím prochází, cizí slovo pro ty, kteří nemají nejmenší potuchu ani sklony k tomu a pro někoho možná i terč posměchu. Deprese a úzkosti. 
  
Popravdě - přemýšlela jsem, zda o tom vůbec psát, ale vzhledem k tomu, že mi psaní pomáhá, vypovídat se tak a nějak cítím potřebu svůj problém sdělit do světa, aby se dostal do podvědomí co nejvíce lidí. Ačkoli je to tak moc osobní, tak se chci s tím dostat na veřejnost. Protože i já sama, na začátku všeho, hledala zkušenosti lidí, kteří si s tím poradili a jak se s tím perou. 


"Ano, mám deprese a léčím se," 6. listopadu 2017



Nejzásadnější věta, která mi změnila život od základů. Předem bych chtěla podotknout, že se nejedná o klasické podzimní a jarní depky, kterými si projde každý z nás. Chci psát o stavech, které si zdravý člověk neumí pořádně ani představit. O pocitech, které by napsané zde měly i mně pomoc v tom, abych se sebrala a nepřemýšlela nad tím. Vlastně tenhle článek bude moje terapie. Jak to vše začalo zde psát nechci, celý ten příběh, protože je těžké se vracet ve vzpomínkách a v minulosti u psychologa, natož tady. Začnu tím podstatným, na co se ptá, podle mě, většina čtenářů, kteří došli až sem.

Jak jako: "Léčí se?"
Jednoduše - sezení u psychologa a procházení psychoterapií, ambulantní docházení k psychiatrovi, braní antidepresiv.
Tak asi tím se léčí deprese a úzkostné stavy. Ačkoli říkám, že jsem svůj stav přijala a bojuji s ním, stále mám někdy pocity, že to, co se mi děje, nemůže být pravda a stavím se do opozice vůči myšlenkám. Pro mě, jako pro člověka, který si tím prochází, je slovo "deprese" a "úzkosti" pocitem bezmoci, strachu, obav. Když mi doktorka poprvé řekla, že budu brát Neurol a k tomu Citalec, dala brožurku o depresích a moderních antidepresivech, připadala jsem si jako totální blázen a magor. Vždyť jsem byla úplně normální veselá pozitivní holka! Já mám teď brát Neurol a antidepresiva? A co to doporučení k psychologovi a psychoterapii?

Hlavou se mi toho honila spousta. Veliké díky patří mé mamince, která mě k té doktorce donutila jít. Následné složení se v ordinaci, naprosté psychické vyčerpaní a záchvaty breku mě doprovázely, když jsem doktorce říkala svůj příběh. Ale zpátky k věci. Když jsem odcházela z ordinace, šla jsem se objednat hned k psycholožce. Už jsem k ní chodívávala dříve, když mi bylo 10 let. A více méně se stejnými věcmi... 


Když u mě byla kamarádka, spolužačka ze školy, ptala se mě, jak to všechno vlastně probíhalo. Jaké stavy jsem měla? Je to něco, co bych nepřála nikomu. Ani člověku, kterého nemám ráda, s kterým si nerozumím. Tohle si nezaslouží nikdo ani v tom nejhorším snu a nedovedu si představit, kdybych do téhle fáze spadla opět. Tam se totiž JÁ už neocitnu. Stavy bezmoci, kdy jste doma, sedíte a přemýšlíte, proč žijete. Jestli náhodou tu další minutu nezemřete. Fuj, je mi z toho zle, když na to pomyslím. Musela jsem si dát i pauzu od psaní, abych nesetrvávala ve své komfortní zóně a nemyslela na to. V noci, na začátku všeho, mě provázely panické ataky. Probouzela jsem se ve snu, padala na lidi, křičela o pomoc, šokem jsem se vzbudila, klepala jsem se. Byl jsem nevyspalá a došlo to až do fáze, kdy jsem sama sebe nutila být vzhůru. Nechtěla jsem spát, protože jsem se bála toho, co přijde. Potom jsem spala s mamkou v posteli, protože jsem chtěla mít jistotu, že vedle mě někdo je. V tu dobu jsem vypadala asi nějak takhle…


Chtěla jsem se smát, na fotkách především, ale ačkoli jsem tam viděla úsměv, hezké vlasy… Nelíbila se mi. Teď už vím proč. Jak jsem nespala, byla jsem vynervovaná, klepala jsem se, tak se to podepsalo na mých očích. Má očka, která mám ráda, byla najednou unavená, bez života. Má duše v tu dobu byla tatam. Chodila jsem jak tělo bez duše a stejně tak i spala. Znát to někde být muselo. Ať už jsem nedostala menstruaci, nevyspala jsem se, padaly mi vlasy, neměla jsem chuť k jídlu, hubla. 

O 14 dní později jsem se cítila už lépe. Už jsem dokázala jít sama ven na procházku a byla jsem na sebe hodně pyšná. Prášky zabraly. Nebrala jsem už Neurol, protože představa závislosti na Neurolu mě děsila víc, jak strávený rok na antidepresivech, která se vysazují snáz a bez závislosti. Byla jsem moc ráda, vlastně jsem do teď, s přítelem. Chodil se mnou ven, smál se mnou a snažil se mě rozesmát. Vždy, když na mě viděl, že budu plakat, přišel, zeptal se mě, co mě trápí, tahal to ze mě klidně i půlhodiny. Pak řekl, ať to ze sebe vypustím, vybrečím se, a já pak dokázala racionálně myslet a dál bojovat. Slovy nedokážu vyjádřit, jak moc ho miluji. V tu dobu jsem si začala i psát každičkou pozitivní věc na papírky a dávat si je do krabičky. Jenže když jsem pak začala chodit do školy, neměla jsem na papírky čas a postupně jsem to psaní pozitivního vyškrtla úplně. Je to nejspíš znamení, že už jsem na tom lépe a nepotřebuji si každý den připomínat to pozitivní. Jenže i teď, při psaní, cítím, že mi to psaní pomáhalo. Uvědomit si, jaké radosti jsem si ten dopřála. A byly to radosti, jako je třeba tato - prolézačky. 



Tyto dny jsem i poznávala, kolik skutečných přátel kolem sebe mám. Kdo čte můj blog delší dobu, ví, že jsem byla v Plzni na vysoké a bydlela jsem zde na koleji. Se spolubydlou z koleje si píšeme do dnes. Je to osoba, za kterou bych dala ruku do ohně. Jak moc mi chybí! Je mi líto, že jsme tak rozdělené, že se nemůžeme vídat častěji. Ale přesně v tyto dny, kdy jsem s tím začala bojovat, mi napsala: 

"Zítra za tebou přijedu,"

Oh my god. Jediná moje reakce. Nedokázala jsem si představit, že fakt přijede z Plzně za mnou… A přijela. Byl to jeden z nejúžasnějších dnů. Vidět svou báječnou kamarádku, že přijela, objaly jste se a nemohly uvěřit, že se zase vidíte. Prokecaly jsme spolu celý den. Cítila jsem se šťastná. Jsem jí vděčná za to, co pro mě dělá. Kamarádka s velkým K!


A začalo se vše lepšit. Začala jsem chodit i do školy, bavila jsem se. Furt jsem se ale podvědomě cítila divně. Vůči těm lidem, jak na mě asi koukají? Za co mě asi mají? S tímhle pocitem se upřímně nemohu vyrovnat do teď. Mám pocit, že když člověk o mně tohle všechno ví, tak na mě změní názor, pohled na mou osobu. Už ten fakt, že já sama jsem se dostala tam, kam jsem se dostat nikdy nechtěla, mě ubíjel. Natož ještě ti druzí... Vím, že jim to může být jedno, ale pořád je řeším. Je tolik věcí, na kterých musím pracovat. 

Ale přišel čas Vánoc. Před nimi se stala věc, která mě, tu holku, která na tom byla už o dost lépe, poslala o několik kroků zpět. Asi to ta osoba myslela dobře, ale v tu chvíli, a ani teď, v tom nevidím nic, co by na tom mohlo být dobrého. Přišla jsem na to, že si spolu už nerozumíme, že se mezi námi stalo tolik věcí, které už prostě a jednoduše nevymažeme - ani jedna, ani druhá. Byly jsme vlastně teď už jako nebe a dudy. Dvě osoby, které se znaly několik let, si najednou byly rozdílné. Názory, chováním, jednáním. Tuhle osobu jsem od sebe odstřihla a rozhodla se žít bez ní. Ten zvyk toho, že toho člověka máte u sebe, je na tom celém nejtěžší a nejhorší. Najednou si přijdete strašně sami. Chcete vzít mobil a napsat jí a omluvit se. Ale vím, že když jsem tohle udělala už jednou, dopadlo to špatně… Když jsem to udělala po druhé, nebylo to o nic lepší. Tak žiju bez ní. Bez oné kamarádky, která tvořila můj život od základní školy. Je to těžké, i teď si říkám, jestli jsem udělala dobře, bolí to, to uvědomění, že ten život jste měly tak moc rozdílný, až jste si přestaly rozumět. Takže v tento čas jsem opět probrečela dny i noci. Začaly se mi vracet vzpomínky. Tím, čím do mě uhodila, to se mi vracelo. Zase ty strachy. Dožiju se Vánoc? Silvestra? A tak jsem. Začala jsem opět hledat maličkosti, které by mi pomohly se postavit na nohy. Jako věšení vánočních světýlek nebo venčení Bertíka.  


Víte, nejhorší na tomhle celém jsou dvě věci. 

Strach ze strachu, že budete mít strach. A k tomu: Strach, že věčným hledáním sama sebe a boje sama sebou odpudíte a ztratíte všechny kolem vás.

Já vlastně ani nevím, kde se můj strach ze strachu bere. Když si vezmu například včerejší večer. Cítila jsem nejistě, ne moc dobře, protože jsem přijela od přítele domů a byla najednou ve svém. Jenomže veliký háček je v tom, že já se doma necítím "doma". Hrozně těžko se to popisuje. Jste doma, milujete svá zvířata, mamku, bráchu, svoji postel, ale najednou máte strach, že se něco stane. Necítíte se tak dobře a pohodlně a beze strachu, jako když jste u přítele někde jinde. Ten strach ve mně pak prohloubily i Televizní noviny,  kde se mluvilo o úmrtí třech lidí při odhrabovávání sněhu. A nebyli to nijak extra starší lidé. Začala jsem propukat ve strach, co když to potká i mě? A naproti tomu racionální stránka mi říkala, že to je kravina, protože jsem dneska vyváděla ve sněhu jako malé dítě a žiju. Ten ohromný strach o svou osobu… Přímo nesnáším sama sebe za to, že s tím pořád bojuji a nevím  pořádně jak. Kéž bych se toho strachu fakt zbavila. Protože se mi promítnul i do snu - zdálo se mi, že jsem na letišti, kde to moc dobře znám, vedle mě sedí babička, která odešla před rokem, a já jí říkám, že co když jsem tu na světě zbytečná a neměla bych tu být? Je mi zle při té představě a celý den mě doprovází tenhle sen. Tak moc se o sebe bojím, že se mi něco stane, že vzchopení mi trvá někdy i celý den. 

A s tímhle jde ruku v ruce strach, že tím, že jste třeba týden v pohodě a pak to na vás vše padne a rozbrečíte se, ztratíte a odradíte od sebe všechny, kteří jsou kolem vás. Že přijdete o mamku, přítele, bráchu,… O všechny milované. Je ohromně těžké tohle vše si uvědomovat. A ještě těžší s tím každodenně bojovat. Jako protiútok tomuhle všemu jsem se rozhodla si například ostříhat vlasy. Pomohla jsem jim, že jsem jich zbavila toho zničeného, a sobě, že jsem odstřihla od sebe minulost. Poeticky.


Asi se většina z vás ptá, jak jsem na tom dnes, 17. ledna 2018. Jsou tomu zhruba tři měsíce, kdy jsem započala léčbu. Dávka antidepresiv se z 10mg vyšplhala postupně na 20mg. Ještě někdy mě přepadne ten pocit, kdy si beru prášek a říkám si, že jsem magor, protože se musím léčit na hlavu. Ale snažím se si říkat, že to je jen obyčejná chřipka hlavy, kterou vyléčím stejně, jako vyléčím Coldrexem obyčejnou chřipku. Okolí se mě snaží uklidňovat tím, že každý druhý dneska něco zobe. Znám i lidi, kteří berou vysloveně Neuroly denně, aby fungovaly, a to si říkám, že jsem na tom o dost lépe, protože tuhle srajdu už nepotřebuju. 

Dále mám před sebou druhé sezení u psycholožky, kdy budeme rozebírat počátek tohohle všeho. Už jsem k ní, k té samé, jednou chodila. Jako bezmocná desetiletá holčička, která se bála chodit do školy a bála se toho venku. Historie se opakuje.. 

Následně mě čeká sezení u psychiatričky, teprve vstupní. Víte, dát souhlas s tím, že vám doktorka vypíše žádanku k psychiatrovi, je na jednu stranu ohromný pocit úlevy, toho, že chcete bojovat a jdete si pro pomoc, ale na druhou stranu zhrození toho, co vás ještě čeká. Snad ne hospitalizace? Jen to ne, prosím. 

Škola je na dlouhé téma, na zkoušky jezdím s bráchou, protože mu věřím a mám tam ten pocit bezpečí. 

A osobní život je krásný. I když někdy jako na houpačce. S přítelem se cítím nejkrásněji, jak jen můžu. K tomu se nemusím ani vyjadřovat. ♥



Chodíme na procházky, chodíme do města, odpočíváme doma, hrajeme hry. Je mi s ním nebáječně. Cítím se zdravě a nepadají na mě depky. Cítím, že vše zvládnu, protože mám vedle sebe někoho, kdo mě podporuje a kdo bojuje se mnou. Ačkoli ho to musí hodně vyčerpávat, společný smích je náš startovač pro lepší dny. 

Dokonce jsem byla s mamkou i na koncertě Olympic k 55. výročí v O2 aréně. To byl mega boží zážitek! Hlavně ten pocit, že jsem zvládla jet po tom všem, po měsíci toho všeho, v té době po měsíci tedy, do Prahy, mezi lidi, do O2 arény mezi 17 000 lidí a užila si show jak nikdy! 


Po dou měsících od toho všeho jsem byla dokonce na párty s kamarády. Jela taxikem, zatancovala si, užila si večer, smála se... Fantastické.


A to jsem JÁ. 21 letá beraní slečna s trochu bláznivým osudem. Asi jednou vydám knížku o tom, co mě potkalo v životě, protože jak řekla psycholožka: Trochu moc věcí na desetiletou a třináctiletou dívenku..

Nejvíce mi pomáhají přátelé, ale věřte mi, že ten otravný pocit toho, že je budu otravovat, když se jim mám svěřit, je většinou mocnější. Dále přítel, do kterého jsem bezhlavě zamilovaná, a dělá mi radost, když vidím, že ho dělám šťastným. Nezapomínám ani na mamku, bez které by tahle cesta ani nebyla. Ani na bráchu, který mě svým flegmatismem dostává do kolen. 

V neposlední řadě kniha Miluj svůj život, o které se zde jednou rozepíšu podrobněji.


Pořádně se vlastně nemohu zbavit dojmu, že kolem sebe lidi už otravuji se svými bolestmi. Bojím se brečet, aby si lidi neřekli, že nebojuji nebo jsem slabá. Nechci se jim svěřovat, protože vím, že jim přitěžuji, když toho mají sami dost. 

Mnohem snadnější je brečet, než se smát a bojovat.

Věta, kterou si říkám pořád. Pořád. A pořád, když mě přepadne chmurná myšlenka. Mám v sobě tolik pocitů, že bych chtěla vyjít ven a zakřičet na celé město, co mě tíží! Nechci pozorovat každičkou bolest hlavy a domýšlet si, co by mi mohlo být. Nechci pozorovat každičké píchnutí u žeber, na hrudníku nebo v boku a pocítit pocit horka, který mě polije, protože mám strach, co se o mě pokouší. Tak moc bolí o tom všem znovu přemýšlet a psát o tom. Ale mám jenom jedno přání... Jít dál.

Když se totiž zamyslím, jediný reálný důvod, proč se o sebe bát, není. Neexistuje. Ale přesto tam je. Už ho mám v sobě vybudovaný na základě toho, co mě postihovalo. Ptám se sama sebe, zda-li jsem v pořádku a nemohla jsem si ničím ublížit. Tím, čím jsem si prošla. Přijdu si jako vyměněný člověk, který není schopen být sám. Učím se nedávat vinu druhým. Neházet to na ně. Přeju si najít kamarády, ale blok v sobě mi v tom trochu brání. Chci se ho zbavit. Chci se každé ráno probudit a smát se. Usmívat se na lidi kolem sebe a předávat jim pozitivní energii. Vím, že tohle všechno jednou půjde. Ale stejně, jako jsem udělala první a krok a šla řešit svůj problém, musím udělat druhý veliký krok, odpoutat se od minulosti a přemýšlet přítomností. Důležité je se zabavit. To znamená číst, učit se, tvořit, psát... A ze všeho nejraději mám, když si píšu s někým, kdo je pozitivní. Zároveň mě ubíjí, když si píšu s někým, s kým bych chtěla, ale on o to nestojí, tudíž konverzace vyprchá. 


Pro někoho, kdo četl tenhle článek a říká si, co to je za holku - ano, mám to v hlavě popletené. Jmenuje se to deprese a úzkosti a není třeba se bát nazývat věci pravými jmény. Stejně se mnou bude bojovat, tak proč se tomu bránit. Beru prášky, ale zároveň jsem stejně bláznivé tříleté dítě, které dělá ksichty, tancuje, zpívá si a dovádí, jako jsem byla před 3 měsíci. Určité věci se musím sama naučit, tj. pokory, sebevědomí, mít se rád, nebát se, vystoupit ze své komfortní zóny. Místo strachu se budu usmívat. Místo přemýšlení se zaměstnat. Cíle pro někoho malé, pro mě obrovské. 

Chci to zvládnout. ♥

Předávejte lásku.
Užívejte (si) lásku.
Koukejte kolem sebe.
Pomáhejte (lidem) kolem sebe.
Nikdy nevíte, kdo se cítí být sám a čeká na vaši zprávu, protože sám nenapíše.
Buďte trpěliví a shovívaví.

(S)mějte se, Miška. ♥


You May Also Like

9 komentářů

  1. ahoj Míšo! Přečetla jsem si tvoje povídání jedním dechem, sedím, cítím, že musím něco napsat, chci něco napsat, ale nevím co... Přemýšlím, koukám znova na tvoje fotky, na tebe, kde se usmíváš, o kterých říkáš, že v očích nemáš duši a chtěla bych ti říct, že se mýlíš!!!!! Já tu duši ve tvých očích vidím! Vidím radost, vidím naději, vidím štěstí, vidím jen pozitivní pocity! Netušila jsem, čím procházíš. Upřímně? Mně by v životě nenapadlo, že tebe "TO" může potkat.... Ale držím ti moc a moc palce, obdivuji tě! Jdi dal, pokračuj pracovat sama nad sebou. Jsi mladá, krásná, usměvavá.... Držím palce i rodině, která je ti oporou. Moc zdravím mamku, bráchu! Takže hlavu vzhůru a jde se dál!!!!! Posíláme pusu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pozitivní a podporující komentář! :)
    Život není jenom růžový, já sama jsem si nemyslela, že to, co vídám v televizi, v seriálech, bude někdy mým životem také. Ale proto je tu tenhle článek, cesta, a chtíč ty ďáblíky vyhnat z hlavy ven pozitivním myšlením. :) A šíření do světa je jednou z cest, která mi ukazuje, že to sakra má smysl. Ještě jednou moc děkuji, i za rodinu a za všechny, kdo si tím se mnou denně prochází a malé bitvy svádí se mnou, děkujeme! ♥️

    OdpovědětVymazat
  3. Míšo, obdivuju, žes to všechno dokázala takhle napsat. Vždycky jsi na mě působila jako moc fajn, v pohodě holčina a o to víc mě mrzí, čím sis musela projít. Hlavní je ale nevzdávat se a bojovat! Někdy je to opravdu těžké a život není pohádka, ale musíme kolem sebe hledat to hezké, ty malé dobré věci, jak řekla jednou někde Marta. A samozřejmě především lidi, co nás mají rádi. Taky jsem měla hnusné období, nevěřila jsem si, připadala si zbytečná a méněcenná, měla jsem strach chodit mezi lidi... Pomohla mi nejvíc kamarádka, od které bych to nikdy nečekala. Vždycky to je tak, že v nouzi poznáš přítele, a takoví lidi pak zůstanou těmi nejbližšími. :) Tak jen tak dál a hlavu vzhůru, protože ty to zvládneš! :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásná slova Any! Je mi líto, že jsi si prošla tím, co popisuješ. Ale jak píšeš - v nouzi poznas pritele. Je super, zes takovou nasla! Dekuji moc za podporu, ac mam strach, neprestavam verit! Moc dekuji ♥️

      Vymazat
  4. Ahoj :-) s úzkostí a depresemi bojuju od malinka, teď je mi 30 let a prošla jsem si mnohým. Několikrát jsem se pokusila antidepresiva vysadit, ale vždy se k nim nakonec musela vrátit. Prožívala jsem naprosto stejné stavy, které popisuješ. Mám úžasného manžela, který mi byl a je obrovskou oporou, ale nakonec to človek musí zvládnout sám ve svojí hlavě. Doporučuju zkusit kognitivně behaviorální terapii, chodila jsem i na klasické terapie, ale popovídám si vždycky stejně nejlépe s mužem. KBT je dřina, je to hodně práce a stojí to čas, ale člověk tak dokáže měnit své vzorce myšlení a mě to hodně pomáhá. Kdyby to pomohlo i jednomu dalšímu človeku, co prožívá ty stejné hrůzy, budu šťastná.
    Před dvěma měsíci jsem měla pocit, že už nechci dál existovat, teď se zase pomalu začínám ze života radovat, nejen díky lekům, ale i práci ve svojí hlavě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Terko :) Pani, jsi bojovnice! Holt nekdy jsou prasky pomoci a bez nich to nejde. Neukazuje to ale nasi slabost, nybrz silu a chut bojovat! Ja sama se citim nekdy na to, ze je vysadim, ale reknu si, hergot, vzdyt jeste je brzy, musim to poradne zalecit a po dohode s lekarem teprve neco vysazovat. Manzel je uzasny, je hezke, ze pomaha.
      O terapii slysim poprve, ale neco si o ni vyhledam a jestli bude nekde v blizkosti bydliste ji zkusit, tak o tom zapremyslimv dekuju za tip!:)
      Je skvele cist, ze je to zase lepsi! Mam radost z toho :) Musime bojovat, co by to byl za zivot, kdybychom se tomu poddaly? Zadny... Preju hodne stesticka a treba za par dni zase u dalsiho clanku:)

      Vymazat
  5. Ahoj, náhodou jsem zahlédla tvůj článek. Vyjádřím se k tomu svým postojem jasně, neber to jako urážku, ale můj pohled na tohle celé, co jsi napsala. Budu pak ráda za případnou odpověď.

    Upřímně nenávidím to. Nenávidím tyhle lidi. A teď vůbec nemyslím povahově. Dnešní psychiatři a psychologové naordinují a nakecají kde co. I lidem, jako jsi ty. Sama mám problémy. Problémy, co nechceš mít. Zažila jsem něco, o čem se ti ani vesnu nezdá. Co máme tedy říkat my? My, co prožili hrůzy, zatímco vy „psychicky nemocní“ zveřejňujete příspěvky o depresích a při tom si je prakticky až trošičku vymýšlíte. Co má říkat kamarád vrácen s hrůzou v očích neschopen mluvit z války v Sýrii. Vždy pohodový, tvrdý a nebojácný kluk ochoten udělat cokoliv je teď najednou troska. Co jsou to tedy deprese? To, co máš ty, nebo on? Nebo snad já?
    Normálně na tyto články neodpovídám, ale teď už mě to vytočilo. Všichni vykřikují do světa, jak jsou ne dně, že nemohou dál a takový kecy. Ale co my? My, co nikomu o tom neříkáme, my, co doopravdy víme, co je o mít strach. Co je to boj. A psychiatr ani prášky to nevyléčí. Už jen psaní o tom je neuvěřitelně strašné, vracení se k minulosti. A ty to tady vykecáváš světu. Je vidět, že neznáš opravdový význam slova „deprese“. Nikdo ho neznáte. Tak přestaňte vymýšlet blbosti a radujte se z toho, že máte roodinu, přátele, domov. To my nemáme a do konce svého života už ani nikdy mít nebudeme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahý, drahá, anonymní,

      ráda odpovím na Tvůj komentář, nedělá mi to problém. :)
      Jako urážku jej neberu, nýbrž mi přijde, že máš sám/sama problém, který nejspíše neřešíš, a proto z Tvého příspěvku je cítit zášť, a to mě mrzí.

      Nemusíš nás mít rád/ráda, nemusíš mít rád/ráda mě, nemusíš mít rád/ráda takový postoj, svět... Nikdo na světe tu není od toho, aby Tě do toho nutil. Myslím si, že psychologové a psychiatři jsou zde na místě - a to proto, že pomáhají. Když člověk najde opravdu doktora na svém místě, nebojí se toho, že je nemocný. Nebojí se pomoci. Osobně jsem včera poznala rozdíl, jaké to je se setkat s doktorkou na svém místě, s porovnáním doktorky, která se chovala odtažitě. Nemyslím si, z mé zkušenosti, že by mi paní doktorka nakecala kde co. Naopak mám pocit, že mi pomalu otevřela oči a komunikovat s ní o mém problému bylo na jednu stranu osvobozující, protože se těším na moment, kdy budu zdravá.

      Nikdo jsem nenapsala, co se mi stalo, kde mé problémy započaly, jaké přesně mám a proč je mám. A proto mi přijde malinko zcestné psát a škaltukovat problémy mé či Tvé. Věřím, že jsi si prožil/prožila hrůzy. Ale kdo Ti brání ve vyhledání pomoci a nesetrvávat ve své komfortní zóně? Nemusíš být na straně toho špatného, aby jsi psala: "Co máme tedy říkat my?". Nevím, co máte říkat. Každý na světě má problémy. Ať menší nebo větší. Netvrdím, že mé problémy jsou zlo nejvyššího kalibru, ba naopak píši, že pro mě, pro mou osobu, je to dno, na které jsem se dostala. Nikde se nechci srovnávat s nikým, protože jsem si vědoma, že nejsem jediná na světě s problémy.

      Nevím, kde si vymýšlím. Více jak depresemi trpím momentálně úzkostmi. Diagnostikovala mi je obvodní lékařka a psychiatrička. Chodím na sezení, docházím ke psychologům na psychoterapii. Sama se snažím si hledat terapie - pro mě je to psaní. A to Ti řekne každý lékař - piště si deník. Tím se problémy otevírají z našeho nitra a my uvolníme úzkost. Mě psaní baví, baví mě psát blog, a proto si vedu deníček na internetu. Jsem ráda za každý komentář, i za Tvůj, protože v něm vidím to, do čeho se nechci dostat. Do odsuzování a škatulkování druhých. Mrzí mě, že si myslíš, že dle jednoho článku "jsem na tom všem nejhůř". Netvrdím to nikde a ani tvrdit nebudu, protože i v mém okolí jsou lidé, kteří trpí (dle mého soudku) vážnějšími problémy.

      Jak jsem již psala, pro mě je terapií psaní, a to, že jsem článek napsala, neznamená, že se mi o všem mluví lehce. Článek jsem napsala až po třech měsících léčby. I tak se mi nepsal lehce, protože vzpomínat na samý počátek a pocity u terapeuta je složité, natož při psaní. Ale mě se ulevilo. A to je pro mě důležité.

      Vymazat
    2. Přijde mi, že je špatně, když Ty (vy) o svých problémech nemluvíte. Každý jsme jiný. Já jsem velmi komunikativní a o všem dokáži hovořit. A i to mě vedlo k sepsání článku, který vyjadřuje čistě mé pocity, čistě mou cestu, nikoli škatulkování osob, jak zde píšeš Ty.

      Ano, vykecala jsem to světu, dle Tvých slov, ale ani si nedovedeš představit, jaká je to úleva se o tom vypovídat. Pro mě. Neznám každou osobu na planetě, nechci si nic vymýšlet, vše je psané dle mých pocitů a postojů, nikoli bráno jako rada druhým. Tak to tak, prosím Tě, neber.

      Raduji se z každé maličkosti. Raduji se, že vidím sluníčko. Raduji se, že jdu s pejskem na procházku, raduji se, že jsem poznala úžasnou osobu, díky tomu, jak se cítím, která je moje kamarádka a podporujeme se navzájem. Raduji se každý den. Nemyslím si, že nebudeš (nebudete) mít do konce svého života domov, přátelé nebo rodinu. Ačkoli Tě neznám, nevím, čím si procházíš, tak jen jednu věc bych Ti chtěla říct..

      Nekoukej se na svět tak negativně, jak se z Tvého komentáře dá vyčíst. Když bych se koukala na svět tak, jak číší z Tvého komentáře, a možná i hlasu, tak bych nedokázala jít ani k té doktorce. Je mi líto, že jsi článek asi pochopila/pochopil jinak, než byl účelně napsán. Ale věřím, že jsem Ti alespoň trochu odpověděla. Nikdo Tě takové články číst nemusí, nenutím Tě ani já, ale pamatuj, že každý jsme jiný, každý máme své problémy, každý reaguje na problémy jinak, každému pomáhá něco jiného. To, co Tobě přijde směšné a možná i pitomé, jinému to přináší úlevu a pocit naděje. To, že Tobě přijde "vykecávání světu" očividně jako lež, že si vymýšlím, mně to pomáhá s mou cestou.

      Přeji ti, abys našla svobodu ve své mysli a svém těle a žádné negativní postoje, protože to je to krásné.

      Přeji Ti krásný sobotní den a děkuji za Tvůj názor.

      Míša

      Vymazat

Here is my secret. A very simple secret..