Miluj svůj život

by - února 02, 2018

Krásný den vám přeji,

už to bude pár dnů, kdy jsem napsala předchozí článek o depresích. Sešlo mi se tolik krásných reakcí a zpráv, že do teď nemůžu uvěřit, jaký ohlas jeden článek může mít. Setkala jsem se ale i s názorem, že řešit deprese a tyto stavy prášky je zbytečné. S tím souhlasím, ale pouze okrajově. Protože pro někoho, kdo se cítí absolutně na dně, je náchylnější k problémům, lehce psychicky labilní, tak mu nějaké pozitivní zprávy nepomohou a potřebuje, naneštěstí?, tu berličku v podobě antidepresiv. Proč tu o tom píšu - no protože chci, abyste věděli všechny mé názory. Když mi někdo napíše jeho názor, tak na něj chci reagovat. Když mi někdo napíše podporu, taky na ni reaguji. Zkrátka je to takový koloběh, reakce na reakce a přijde mi to správné. ☺ Dnes je čas ale na další téma a tím jest: kniha Miluj svůj život od Louis L. Hay.



Popravdě řečeno, je to kniha, která mi mění život, myslím tím i myšlení. Když onemocníte chřipkou, jdete k lékaři a dostane sirup. Do týdne je chřipka pryč. Když si zlomíte nohu, jdete na pohotovost a dostanete sádru. Do 3 týdnů máte nohu zdravou. Když ale onemocníte psychicky, jdete k doktorovi a dostanete doporučení k psychologovi/psychiatrovi. Ale objednávací lhůta je od tří měsíců do šesti měsíců. Mezitím si musíte pomoci sami. Nikoho nezajímá jak. Nikoho nezajímá, jak špatně se cítíte. Systém je nastaven tak, že musíte čekat, čekat... a čekat. To byl samozřejmě i můj případ. 6. listopadu jsem dostala doporučení k psychologovi. Měla jsem štěstí, že jsem byla objednána na 4. ledna. I tak to jsou bezmála dva měsíce, kdy odpočítávat minuty a hodiny, abyste už seděli u psychologa a mohli jste se mu svěřit. Mezitím, kdy takhle čekáte, se toho může stát ohromně moc, anebo také nic. Jak už víte z minulého článku, dostala jsem i doporučení do psychiatrické ambulance. To jsem dostala právě v tenhle čekací moment. Objednávala jsem se v půlce prosince, termín jsem dostala na 9. února. Když si to shrnu, opět, kde je nějaká dřívější pomoc? Troufám si říci, že zlomená noha a psychické problémy jsou na stejné úrovni. (s trochou nadsázky bych mohla říci, že pomoc se může nacházet v berličce pomocí antidepresiv)

Několikrát zmiňovaná antidepresiva... Asi si někdo může říkat, že je to věc, kterou naprosto vychvaluji a nedá se bez nich být. Už nahoře jsem psala, že okrajově souhlasím s názorem, že prášky jsou zbytečné. Protože i já sama se jich chci co nejdříve zbavit. Ale jsem si sama naprosto vědoma toho, že když jsem je nebrala, anebo jsem dříve vysadila Neurol, než jsem byla naplno připravena, byla jsem v naprosté propasti svých myšlenek a sama jsem zkrátka nevěděla kudy a kam se vydat. V ten moment, si myslím, je ta berlička vhodná. Důležité, a to podotýkám s vykřičníkem, důležité je, aby v nich člověk neviděl záchranu. Musí bojovat s nimi stejně jako bez nich. Protože jen díky tomu se jich jednou zřekne a bude se mít lépe. A právě s oním bojem mi pomáhá ona kniha, Miluj svůj život.


Pro mě Bible - se ke mně dostala úplnou náhodou od jedné milé osoby. Vlastně to bylo jenom doporučení pro mě, co by mi mohlo pomoc, nikoli nucení do četby klišé; jak někdo takovou literaturu nazývá. Sama jsem se rozhodla si ji koupit, ovšem přítel mě přeběhl a obdaroval mě jí na Vánoce. Samozřejmě mé nové počtení přišlo před Vánocemi a akorát v době, kdy jsem jela s přítelem vlakem. Takže jsme šli i spolu na poštu. Balíček jsem mu hned vzala z ruky a rozbalila ho. Když jsem poprvé spatřila pestrý obal knihy, usmála jsem se. Cítila jsem, že mi ta knížka změní život. 


Trochu ve zmenšené podobě, ale přeci jen, obsah. Sami můžete tedy vidět, o čem kniha je. Proč ho sem vůbec vkládám, no protože když jsem já otevřela prvně tuto knihu, obsah byl první, který jsem si nalistovala. V čem je problém? Jak se změnit. Z čeho to pramení? To jsou všechno názvy kapitol, které mi dávaly pocit naděje. Pocit naděje, že najdu konečně odpovědi na své otázky, které jsem měla nonstop v hlavě. Začala jsem si uprostřed knížky číst pozitivní afimarce, které jsou před každou kapitolou. Přítel mě hned napomenul, ať si to nechám na doma a hezky od začátku. Jenomže já se cítila nadopovaná energií se do čtení pustit hned teď venku na místě.


Jak jsem již psala, pro někoho jsou takové věty klišé. Pro mě ne. Vždycky jsem byla nakloněna k citátům a řádkům, které jakýmkoli způsobem mluvily k životu nebo k vlastní osobě. Takže možná i proto byly ony řádky promluvou do duše. Pokaždé, když jsem si přečetla další kapitolku, psala jsem kamarádce, od které knížku mám. Kromě toho, že mi v srdíčku zůstane doporučení od ní, tak jí jsem nesmírně vděčná, že se ke mně dostala a předala mi své zkušenosti. Víte, díky celé události věřím i na něco mezi nebem a zemí, protože si neumím vysvětlit, jaká náhoda a osud musel být, abych se zrodila myšlenka předání knihy od ní až ke mně. Ale zpět k tématu - vždycky jsem jí napsala, co jsem přečetla a jak se cítím, co jsem si říkala u čtení a co ve mně čtení zanechalo. Je báječné všechny myšlenky s někým sdílet. 

Při čtení jsem si už několikrát řekla: "Doprčic, vždyť tohle jsem já,". Poprvé jsem se při téhle domněnce zalekla a knihu asi na týden odložila. Bylo v ní hned od začátku tolik informací o smýšlení nad sebou samým, až jsem se zalekla a už jsem tu pravdu nechtěla číst. Jenomže v hloubi duše jsem cítila cosi, co mě ke čtení stále táhlo. Pocit, že se může něco změnit.. Každou stránkou, každým odstavcem a řádkou jsem se dostávala do jiné dimenze mysli. Zůstala jsem připoutaná ke čtení, hltala jsem každičké slovo od Louis a po skončení kapitoly jsem si vždy zrekapitulovala v hlavě, co jsem právě přečetla. Vzpomínala jsem i na své dětství, na lidi, kteří ve mně zanechali pocit osamění a křivdy a pomalu mi vždy docházelo, že právě kvůli tomuhle všemu jsem uvězněna na místě. Dám vám příklad. Louis píše o odpuštění v minulosti. K tomu se váže i postupné odpoutání se od osob z minulosti a jak složité to může být. Udává příklad, že když připečete na pekáč krocana, nejdřív se vám zdá obtížné spáleniny odstranit. Ale čím víc se budete snažit dostat spáleniny pryč, zanedlouho uvidíte výsledek a pekáč bude čistý. A na stejném principu stojí vlastně všechny psychické cvičení, které jsou v knize. Já sama jsem si po přečtení tohohle odstavce uvědomila, co mi stojí v cestě. Pořád jsem přemýšlela, a přiznám se, že ještě někdy zapřemýšlím (ale to je v naprostém pořádku, jak sama píše Louis, nic nejde hned a i každý malý krůček se počítá!) nad tím, co mě v té minulosti drží. Psát to tu nechci, protože i s rozhodnutím dostat do podvědomí psychickou nemoc, musí zůstat maličká osobní tajemství. 


Rozhodla jsem se vám sem vložit pár úryvků. Bylo těžké je vybrat, protože nejraději bych sem vložila celou knihu! Ani se mě nemusíte ptát: "A to ti jako nikdo neřekl, že si to JEN myslíš?". Ano, řekl. Říkal mi to každý. Ale v tom je ten souboj s hlavou, kdy tomu prostě nevěříte. Až po přečtení, že to, co si řeknu, je jen myšlenka a tu mohu změnit, o čemž mimochodem píše Louis snad na každé stránce, jsem si začala uvědomovat, že mi její slova lezou do hlavy a začala jsem chodit za mamkou a říkala jsem jí, že měla pravdu, že se to píše i v té knížce. Ve své podstatě jsem svoji duševní změnu podřídila čtení. Protože jsem nechtěla za ty dva měsíce přijít k psycholožce tak na dně, jak jsem byla. Za cíl jsem si určila, že udělám pokrok. A v téhle knížce leží má osobní terapie. Dnes, když ráno otevřu oči ve své posteli, kouknu hned z okna a usměji se, když vidím sluníčko. Usměji se ale i když vidím mraky. Protože jsem doma, spala jsem ve své posteli, se kterou nám bylo dobře (mimochodem přesně tato slova použila i Louis na konci druhé části, být vděční za vše, a když se nad tím zamyslím, dává to smysl - proč bychom se měli mračit za to, co nemáme, když můžeme mít radostní za to, co máme?) a pak vstanu a jdu pozdravit své morčátko. Podrbu ji pod krčkem, dám jídlo, drops a pokračuju do kuchyně, kde si udělám svůj oblíbený čaj (mamko, dochází med, promiň) s medem a mlékem, vezmu si bílý jogurt a banán, udělám si snídani, vezmu si své vitamíny (C a hořčík), bylinky a k tomu samozřejmě prášky ostatní - na ♥ a na hlavičku. Vše si vezmu s sebou do obýváku, kde leží můj kocour a kde se mazlíme. Potom přijde i čičina a máme takovou společnou kočičí chvíli. Řekněte, kdo by se bránil těmhle chlupáčům? 



Samozřejmě mám někdy i den, kdy se probudím a horko těžko se dostávám do svého klidu. Někdy je i den, kdy mi dělá problém vystoupit ze své komfortní zóny a jít dál, něco udělat. To k tomu všemu patří. Ale jsem na sebe hrdá, když vím, že se umím sama už myšlenkám postavit a rychleji se dát dohromady. Musím zaklepat, ale dříve mi trvalo den, i dva, než mi došlo, že se mi nic nestane. Než jsem z vět: Když jsem přežila dnešní noc, přežiju i den. došla k závěru, že si to říkám totálně zbytečně. Než mi došlo, že počítat si tepy podle budíku, který má brácha, je taková blbost, že k tomu nemám třeba teď ani slov. Vždy si řeknu, že jsem fakt pitomá, co řeším. Ale na druhou stranu takové myšlenky přijímám za své a pozoruji na nich, jak snadněji teď odchází... Chápete to? Před několika týdny to trvalo den. Dnes zaokrouhlím na několik hodin/půl dne. Pro někoho je to i tak ohromná doba, pro mě neskutečný krok. Protože vím, že není podstatné, kde začnu, a proto začínám těmi nejmenšími a nejsnazšími pokoji, a tak uvidím výsledky co nejdříve. 

Já nedokáži pořádně do detailů ani popsat, jak moc mě řádky, které čtu, naplní. I teď, když si zpětně čtu afirmace, které sem vkládám, cítím, jak chci bojovat. Cítím se tak silná! Těším se, až napíšu další větu. Těším se, až půjdu spát. Těším se, až v neděli pojedu na výlet za kamarádkou. Těším se, až se ráno hezky upravím. Až si dám snídani. Až tenhle článek pošlu kamarádkám. A mohla bych pokračovat. Vím, že je na mě maminka pyšná, jaké pokroky dělám. Vím, že je na mě pyšný každý, kdo je v boji se mnou. Protože jak už víte, když bojuje nemocný, bojuje zároveň s ním i jeho okolí, pro které je to stejně tak vyčerpávající, jako pro člověka samotného.


Je pro mě až neuvěřitelné, jaké pocity cítím, když si opět čtu věty, které vidím. Sama mohu potvrdit, že myšlenky jsou jenom nástrojem, který můžeme změnit. Uvedu pár příkladů. Jednou před spaním jsem se bála. Ani nevím pořádně proč. Tak jsem si vzala mobil a začala si číst diskuzi na Vinted Jak si správně přát?. Slečny tam rozebíraly jak si přejí. Psaly, že vždy poprosí, poděkují a dříve nebo později se jim vše vyplní. Ovšem musí tomu člověk opravdu věřit. A stejně jako u afirmací, musí být přání v přítomném čase. Řekla jsem si, že nebudu celou noc čučet do mobilu a zkusím to. Pamatuji si, jak jsem odložila mobil, vzala si méďu, kterého mi dala mamka k Vánocům, otočila se zády k notebooku (ano, mými spolu nocležníci jsou kluci z Partičky), zachumlala se do deky, zavřela oči a řekla si: Prosím, dnes se krásně a plnohodnotně vyspím. Děkuji. Větu jsem zopakovala třikrát. Poté jsem se přitiskla ještě víc k méďovi a usnula a ani nevím jak. Věřte nebo ne, spala jsem celou noc, nesoustředila se na Partičku a ráno se probudila svěží. 

Možná si někdo teď řekne, ať se nedivím, když si pouštím něco ke spaní. Poslední dny už to, co běží, ani moc nevnímám, protože postupně snižuji hlasitost. Začínala jsem na 14, dnes jsem už na 6 a občas na 4. A to je další malý krůček, na který jsem pyšná! Vidíte? Když chcete bojovat se svými myšlenkami, nemůžete si říkat: Dnes spím s televizí, bože, jsem hrozná, bez ní snad ani neusnu. Místo toho si zkuste říct: Už nepotřebuji pořad slyšet na stejné hlasitosti, jako kdyby mi někdo říkal pohádku, už mi stačí šepot. A uvidíte, jak se budete potutelně usmívat při dokončení věty. Ale k začátku, jak jsem se ke spaní s filmem dostala. Když jsem nemohla usnout, zkoušela jsem všechno. Pouštěla jsem si bílý šum, vlny moře, zpěv ptáků, kočičí předení. Nic mi nepomáhalo, až mě jednou napadlo, že když brácha hraje celou noc hry, já bych si mohla nechat pustit něco, co mě baví. V té době jsem se dokázala soustředit jen na Partičku, čili byla pro mě přímou volbou. Usínání se mi zlepšilo, protože jsem očividně potřebovala někoho vedle sebe slyšet. Mamka to být nemohla, to rozhodně ne. Brácha taky ne. Přítel taky ne. Všichni potřebují spát, to je jasné. Zatímco Partička je online, ta nespí. Chápete.. Ale jak jsem psala, jsem ráda za to, že mi stačí šepot, nikoli přímý hlas. 



Jsem beran. Beran má dětskou radost ze života. Každý v rodině mi říká, že jsem jako dítě. Střelená. A já jsem na svoji silnou stránku zapomněla. A to je to, o čem tady celou dobu píšu. Přijde mi, že to byl osud, že se knížka Miluj svůj život dostala ke mně. Dokonce mi ji doporučovala i mamčina kamarádka! Je úžasné, jak se šíří. 


Všechno v mém světě je v pořádku.

Po pár kapitolách jsem se rozhodla, že potřebuji kolem sebe mnohem více pozitiva, než dosud mám. V té psané podobě. Koupila jsem si tedy malinkou knížečku, doslova do kapsy, Pozitivní myšlenky pro každý den. Je opět od Louise, ale i od jejích přátel. Kombo těchto dvou knih je neuvěřitelné. Minulý týden jsem věnovala celý vesměs škole a učení. Kromě oslavení jednoletého výročí s mým drahým samozřejmě, v ten den jsem zapomněla na všechno a na všechny a byla jen s ním. ♥ Ale při učení jsem byla až zoufalá, protože jsem si nevěděla rady s jedním předmětem. Knížku jsem neotevřela týden ani jednu. Má duše mi už dávala dost najevo, že jí čtení chybí. 

Zase - pro někoho okatá slova nic neříkající, pro mě momentálně terapie - když jsem poprvé dostala do ruky kapesní knížku s myšlenkami pro každý den a otevřela ji, nemohla jsem se vět nabažit. Jak já se cítila... Radostná! Měla jsem takovou radost a takový pocit síly, pozitiva a odhodlání, že jsem se jen usmívala, radovala, četla další a další věty a nahrávala hlasové zprávy přátelům, abych sdílela s nimi mou radost. Byli všichni moc šťastní, že mě slyší takovou usměvavou. A já byla šťastná, že jsou šťastní oni. 


Zapomněla jsem dodat, že Louis doplňuje svůj výklad cvičeními. Sama ale upozorňuje, spíše doporučuje, že je knihu lepší první přečíst a seznámit se s ní. Poté si ji číst znovu a pozorněji a začít i cvičení. Některá cvičení dělám souběžně se čtením, některá si nechávám na čtení druhé. U některých jsem cítila zlost, nenávist, na sebe i na ty, kterých se cvičení týkalo. U některých jsem se rozplakala, protože jsem se dotkla citlivého místa v duši.

Sama při psaní cítím, jak moc dlouhý a informativní článek je, ale mám v hlavě tolik myšlenek, že nevím kterou napsat dřív. Jsem vděčná tomu nade mnou, který mi dal dar vyjádřit se v psané podobě, protože vím, že ne každému to jde. Jsem ráda za to, že mám svůj blog, kde si píši svůj život. Jsem ráda za reakce, které mi chodí. Jakou rychlostí se první článek rozšířil. Chci šířit svůj boj dál. 

Je mi jasné, že každý je nastaven jinak. Pro někoho jsou spíše realistické názory, pro někoho náboženský pohled, někdo třeba nevěří ničemu a někdo zase sobě samému. Já momentálně věřím v pozitivum a něco uvnitř mě mi říká, že je to cesta, kterou se chci dát a kterou bych chtěla předat i dál. Myslím si, že stejně, jako jsem nadšená z Miluj svůj život já, by bylo nadšeno i spousta dalších. Třeba by někomu i pomohla. Kdo ví. Vím jen, že chci poděkovat těm, díky kterým knihu mám. Jsem za to vděčná a nepřestanu být. Chci poděkovat své rodině, mamince, se kterou se vždy tak nasměji... Které můžu říci cokoli a vše otočíme ve srandu. Miluji ji. 

Tím pro dnešní článek skončím. V příštím vás vezmu s sebou do psychologické poradny a psychiatrické ambulance. Vše mě čeká totiž v následujícím týdnu. Těším se, ale i obávám. Toho, na co se mě budou ptát, co budu muset dělat, ale především kvůli vzpomínkám na minulost, od které se chci odpoutat. 

Děkuji jednotlivě Vám. 
Vám všem, kteří jste mi poslali neuvěřitelné množství energie.
Vám všem, kteří jste sdíleli můj příběh.
Vám všem, kteří ve mně věříte.
Vám všem, které jsem poznala.
Děkuji.

(S)mějte se, M. ♥

Knížku zatím nemám dočtenou. Mám před sebou poslední třetí část, ale svěřit jsem se s ní musela už dnes.

You May Also Like

4 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..