Práce prodavačky aneb nikdo Tě nedocení

by - srpna 06, 2018

Ahojte, 
dneska mám nějakou psací náladičku, tak jsem se rozhodla vrhnout na vypovídací článek. Dnešním tématem bude práce prodavačky. Jak už někteří víte ze sociálních sítí, vyzkoušela jsem si práci prodavačky lahůdek, čili salámy, saláty, klobásy a tak dále. A jak se mi dařilo? Pocity? To vše se dnes dozvíte. :) 


Jak jsem se k oné práci dostala zde popisovat nebudu. Ve výsledku je to jednoduchá rovnice - chceš peníze, jdeš makat. A nabídla se mi zároveň i možnost pomoci, tak proč nespojit nutné s užitečným?  A tak jsem se ocitla v modrém tričku se žlutým nápisem JIP. Ono víte co, je jasné, že člověk má zprvu obavy. Jde do něčeho, o čem ví naprosté kulové a ještě mezi lidi, které nezná a vlastně poprvé se jde zapřáhnout v průběhu léčby s AD. Než jsem tedy nastoupila na zaučení, tak jsem se strachovala:

"Jak to zvládnu?"
"A mami, ty jsi se taky bála?"
"Jo, mamko, že to nebude nic těžkýho?"
"Ty jo, já se bojím, co když ti lidi budou hnusní?"
"Co když budu pomalá?"
...

A mohla bych napsat tááákovýhle výčet otázek, které mi létaly hlavou. Nikdy, ale nikdy jsem nechtěla skončit v potravinářství. Viděla jsem totiž u mamky, jak moc nevděčná práce to je. A proto jsem se toho bála. Ačkoli mám pusu prořízlou dost, nenechám si nic líbit a za svou pravdu jsem schopna se bít do konce, tak nemám ráda, když je na mě někdo arogantní, povýšený nebo se mnou jedná jak s nesvéprávným. Protože všichni jsme lidi a proč se povyšovat? 

Musím říct, že jsem se zaučila celkem brzy. Po třech dnech zaučení jsem se už takřka ve všem orientovala, jediné, v čem jsem pořád tápala, byly kódy salámů, klobás, párků,... Ale to přišlo časem a ke konci jsem je sázela z hlavy i ve snech. Co mě ale nepřestalo fascinovat, byli lidé. Za celou dobu, za oné dva měsíce a kousek, jsem nevycházela z údivu, jak jsou někteří opravdu dementní. A to není urážka, to je holý fakt, konstatování. Pracovala jsem tedy v části obce, kde většinu obyvatel tvoří černí spoluobčané. Nic proti nikomu, znám pracovité cikány/romy, znám slušné, znám vzdělané. Ale co chodilo tam do obchodu, to byl vrchol. Ale napíšu vám sem pár perliček, které mi utkvěly v hlavě:

"Pani? A kolik to stojí?"
A teď si představte, že tuhle otázku slyšíte během tří hodin třeba dvacetkrát. Já teda nevím, ale ta cedule ve formátu A4 je snad dostatečně veliká na to, aby člověk viděl cenu (plácnu) 14,90,-. A kdo to nevidí, tak já opravdu nevím, ať se naučí číst...? Samozřejmě přiletěl dodatek: "Když já neumím číst," a úsměv od ucha k uchu. To si pak člověk přijde vážně jako debil a nechápe, kde to žije. 

"A je to čerstvý, jo?" 
Né, není. Leží to tu týden a to zelený jsem z toho ráno oškrábala. Samozřejmě, že je uzenina čerstvá. To, že byla mokrá, to neznamenalo, že je plesnivá, nýbrž že je vytažená z obalu. 

"A můžu si k tomu čuchnout, jo, pani?"
Ne, opravdu si nemůžete čuchnout k tomu salámu, kdo to kdy viděl si čuchat k uzenině, kterou si neplánuje koupit? Fascinovalo mě, když se mě na tohle někdo zeptal. Vždy jsem odvětila, že ano, můžete si čuchnout, ale až si to zaplatíte.

"Pani, kde tady je kečup?"
"Za vámi,"

"Deset deka toho salámu,"
Za prvé - v obchodě se nezdraví, proč. Za druhé - jakého salámu? A za třetí - že jste vstal/a prdelí napřed neznamená, že to mám odnášet já. Následovalo kolečko domlouvání se jakého tedy salámu si zákazník žádá. 
"No tamten.."
"Ale který? Musíte mi říct nebo ukázat nebo popsat? Tenhle třeba?"
"No ten v misce, ne?"
"Ale který? S pepřem?"
"No tamten!"
"Ale který?"
"Ten vzadu v poslední misce, jak má to zelený v sobě,"
"Takže s pepřem deset deka,"
...bez komentáře. 

"Já bych chtěl/a 40 deka toho pálivýho kabanosu,"
Hlavně ze začátku je pro nás, pro obsluhu, dost těžké odhadnout deset, patnáct, dvacet, třicet, čtyřicet ale i padesát deka. Proto jsem se ze začátku naučila ptát, kolik si lidi zhruba přejí. Logicky mi tak nějak došlo, že když si jdu kupovat salámy, notabene točené, tak bajvočko vím, kolik si ho dám. Někdo se mnou spolupracoval a napověděl mi, někdo si ale trval na tom, že chce XY deka.. Nu, komu není pomoci... 
"Já jsem tady teprve týden, tak já vám ukážu a vy si řeknete, tolik může být?"
"Jsem řekl/a čtyřicet deka,"
"Ale já jsem tu nová, proto se ptám.."
"Ale já jsem to řekl/a snad jasně,"
Jooo, ježiš, oukej. Tak to tak šmikneš, viď, hmm, padesát tři. Tak to zkusíš. Ne, přece milost chtěla čtyřicet. Tak zkusíš ukrojit menší část. 45 deka. To ale není přece 40! Ježiš, jak si dovoluješ ukrojit 45 místo 40, ty pitomče v modrém triku! 
Zkrátka lidi jsou různí a vy jste póvl.

"To je nějaký zcvrklý, ne? Ty párky jako,"
Ne, ty párky nejsou zcvrklý. Ty párky jsou balené ve vaukovém balení, čili jsou pomačkané už z balení, neleží na pultu desátý den a nezkouším je prodat. Popravdě... Ona ta prodavačka kontroluje každý den, každou volnou chvíli, to maso, salámy a uzeninu a případně odepíše to, co je už kvůli světlu neprodatelné, anebo oschlé. To by si nikdo nedovolil prodávat. To je i proti morálce jako. Ale co už, lidem to nevysvětlíte. A nedej bože, když v jednom balení jsou špekáčky více hnědé a v druhém více růžové, to neporodáte.

"Já bych chtěl dvacet deka špeku... nakrájet,"
Vážně bych chtěla vidět maloobchod, kde nakrájí špek na nářezáku, kde si uříznete prst i při krájení salámu, notabene při krájení špeku. Moji povinností krájet špek nebylo, čili jsem na takovou otázku odpovídala s omluvou, že bohužel, ale nenakrájím. Následovalo dohadovací okénko. Asi pětiminutová pasáž o tom, že pán by chtěl špek krájený, že na to mám stroj. Ale to, že mám i deset prstů a budu je nejspíše i k životu ještě potřebovat, to je vedlejší. 

"Tak mi dejte celou šišku toho gothaje,"
Proti gustu...
"A to mi to jako nezabalíte?"
Jak mám zabalit šišku salámu? Prostě jak? Ta šiška salámu je stejná šiška salámu, jakou dostanu od dodavatele v bedně, tak jak víc to mám zabalit? 
"Více vám to nemůžu zabalit, musí být vidět ten kód, aby vám pokladní mohla odečíst obal,"
"Ale já to chci aspoň do papíru!"
"Ale já vám to nemůžu více zabalit,"
"Tak aspoň pytlík, ne?"
"Tam se nevejde, ale jestli chcete..."

"Pani? Vy tu nemáte vajíčka?"
"Jestli tam nejsou, tak nejsou," 

To bylo jen pár vět na ukázku, se kterými se na malém obchodě můžete setkat. Otázky se opakují v intervalech 3x až 5x za hodinu. Co je ale horší, tak to je přístup lidí. Lidem je už jedno, že vstáváte ve čtyři, abyste jim obstarali čerstvé pečivo, připravili uzeninu, nakrájeli salámy a nachystali saláty, nakrájeli sýry a vytřeli podlahy či vyskládali zboží. Jim je to jedno, jste jen kus hovna, co stojí za pultem v modrém tričku s nápisem JIP a můžete za to, že jim dnes nepřišly dávky nebo výplata a je váš problém, že tlačenka je moc slaná, že 95% šunka je moc drahá a že Zlaté Hané máte poslední tři kusy. Je to prostě váš  problém. 

"Nějaká drahá ta šunka, ne? Včera byla levnější,"
"Ano, ale v neděli akce končí, čili v pondělí je za stálou cenu,"

"Kolik že to stojí?!"
"16 deka stojí 21,90,"
"Tak to si to strčte do prdele, jen to dáte na tácek a je to dražší!"
...tácek je zdarma, jen je to 16 deka a ne deset, jako je na cenovce.

"Proč ten ajdamer stojí 13,70, když včera stál 12,70 jako?!"
"Protože ho zdražili,"
"A proč ho jako zdražujete? My dejte radši ten zlatej sejr!"
...jako prodavačka můžete i za globální oteplování.

"A proč ten špek je nakrájenej? To tu odjakživa nebylo!"
"Bohužel, máme to příkazem od vedení, že se musí krájet na kousky,"
"Ale já ho chci vcelku dvacet deka!"
"Tak já vám dám dva kousky a bude to přesně,"
"Ale já chci celej!"
"Já ale nemám celej,"
"Tak to nechci žádnej!"
Nepochopíš, proč jsou problém dva kousky po deseti dekách...

"Jako ta kachní tlačenka je pěkně přesolená!"
Někdy si zákázník myslí, že zboží vyrábíte asi po nocích. Sice vstáváte ve čtyři, domu přijdete ve tři, jdete vařit, abyste měli něco k snědku a vaše polovička vás mezitím nevyměnila, protože má hlad, potom musíte ještě uklidit byt, protože kdo chce žít v bordelu a koneckonců jdete spát v deset a... A jaktože jste přesolili tu tlačenku!?!
"Tak to mě mrzí, ale s tím nic neudělám,"
"No ale abyste to veděla, že je přesolená!"
"Dobře,"
"Fakt jako.. Už si to u vás nikdy nekoupím!"
...nekupuj.

"A proč nemáte ty bečovský housky?"
"Protože nám je pekárna dnes nedodala, bohužel, máme jen ty obyčejné,"
...jak si opovažujete nemít bečovské housky. 

Asi největším problémem všech obchodů, ať už velkých řetězců (jako je Tesco aj.), tak i menších prodejen, jako je třeba JIP, kde máte tři uličky a stačí, tak jsou lidé a jejich chování. Nenadarmo se říká, že nejhorší na práci s lidmi jsou právě lidi. Pominu to, že krám otevírá v 7:00 a v 7:00 a 10 vteřin je už vevnitř deset lidí, nepozdraví ani jeden a porazí vás ve dveřích, když jdete odemknout. Je jedno, že jdete před nimi rychlým krokem, bourají do vás košíkem, jen aby byli u rohlíků první. Holýma rukama osahávají pečivo jako kdyby se nechumelilo a už je nezajímá, že to neni zrovna dvakrát hygienické, že od nabírání pečiva tam jsou jisté věci, které se buď berou nebo navlíkají na ruce. 

Je jednoduché si vzít třeba chlazené maso a hodit ho do mrazáku. Nebo třeba si koupit špek u pultu a hodit ho mezi rohlíky. Nebo si vzít plechovku Fanty a z regálu ji hodit do mrazáku ke zmrzlině, protože jsem línej dojít zpět do regálu. Nebo třeba si vzít koření a hodit ho mezi nápoje. Proč se vracet nebo to dát aspoň do ruky pracovnici. Proč. To by bylo moc náročné. 

Příliš složité je otevřít pusu, když přijdu k pultu a pozdravit. Při nejlepším i odpovědět na pozdrav. Proč také, že ano? Vždyť jsem zákazník, mám na to právo si nadiktovat, co chci a jednat s obsluhou jako s hadrem. Ještě lepší je huhňat a ještě se rozčilovat, když se otážete: "Prosím, ještě jednou?", že nerozumíte. Jde to těžko, když u vás hučí chlaďák, krám je plný lidí a ti si logicky povídají a ještě zákazník na druhé straně pultu skoro šeptá. 

Při práci prodovačky vás nikdo nedocení. Myslím tím ze zákazníků. Je jen malá míra lidí, kteří pozdraví, poprosí, poděkují, mluví nahlas a zřetelně. Je mi naprosto jasné, že svůj den Debil má každý. Že člověk může být i nemocný a nemít náladu, ale říct dobrý den a děkuji ještě nikoho nezabilo.


Je mi jasné, že každá práce má něco, práce v kanceláři, práce servírky nebo kuchaře, a proto tento článek nemá být stěžování si na práci, kterou jsem si vybrala, nýbrž poukázání, že by si zákazníci v obchodech měli vážit trochu těch prodavaček. Ono je totiž těžké zachovat chladnou hlavu, když po vás zákazník štěká a kolikrát se musí (prodavač) nechat urážet, protože kdyby se ohradil trochu více, hrozil by mu vyhazov, poněvadž by si zákazník stěžoval. Ano, některé prodavačky jsou také protivné jak činže, ale za pobočku, kde jsem dělala já, dám ruku do ohně za to, že takové nejsou. V první řadě by si měl zákazník uvědomit, že když přijde deset minut před zavírací dobou, tak čerstvé pečivo už mít nebude, jelikož pečivo jednoduše už není. Že nebude mít čerstvě nakrájený salám, který prostě došel a zboží přijde až druhý den. Že nemůže nakupovat půlhodiny, když se za pár minut zavírá, protože i ty prodavačky mají spoustu práce po tom, co se obchod zavře. (třeba spočítat kasu, vyrovnat zboží, připravit vše na druhý den ráno, uklidit,...)

Od chvíle, kdy jsem okusila druhou stranu, tak jsem za sebe ráda, že jsem po prodavačkách nikdy neštěkala a vždycky pozdravila, poprosila a poděkovala. Hanbou bych se propadla někam přijít a neříct ani popel. A i když jsem třeba neměla dobrou náladu, pravidlo 3P jsem dodržovala pořád. Jednak mi huba za to neupadne, jednak to té prodavačce ulehčí život, protože se nemusí koukat celý den na kyselé ksichty kyselých zákazníků. 

Přála bych všem lidem, kteří přijdou do obchodu a dělají něco z toho, co jsem tady vypsala, a to není zdaleka vše, s čím jsem se setkala, aby si tu práci zkusili. On totiž není žádný med hlídat si úsek, vybalovat nové zboží, hlídat čerstvé pečivo, odebírat prázdné lahve od piva a ještě radit zákazníkům, kde co najdou, anebo poslouchat jejich stížnosti, jak je na prodejně vedro. Za 99 % věcí totiž dotyční ani nemůžou nebo neodpovídají. Vše vychází od vedení, od těch nahoře, takže prodavač s tím stejně nic neudělá. A to si lidi zkrátka neuvědomují. Jestliže dostanu befelem krájet špek na kousky, musím ho nakrájet. Jestli dostanu befelem nevystavovat šišky salámu, musím je mít schované. Jestliže nikdo z vedení nezajistí pořádnou klimatizaci, já si tam místo ní nestoupnu a nebudu foukat vzduch, aby se lidem lépe dýchalo, protože samy prodavačky máme co dělat samy se sebou, abychom vedrem neomdlévaly, protože lítat tam jak čamrda od božího rána ve 45 stupních, to není žádná výhra a věřím, že nejsem jediná, koho takovéhle podmínky štvali (a nejen u nás v práci, ale i v jiných)

Za co jsem ale velmi vděčná a ráda, tak to byl kolektiv. Byla jsem tam sice nejmladší, všechny ostatní ženské mají děti kolem 30 let, ale byla s nima maximální zábava. Obzvlášť ráda vzpomínám na jednu kolegyni, která byla neskutečně ukecaná. Vždycky jsem se nasmála, když něco vyprávěla. Ale všechny měly se mnou trpělivost, hlavně první dva týdny, kdy jsem pořádně nevěděla, kam se házají třeba pytle s odpadky nebo kam se dával papír. Sice mi někdy zůstával rozum stát nad požadavky, které na nás, na všechny, byly kladeny, protože se kolikrát ten požadavek neslučoval s tím, jak funguje realita, ale to je už vedlejší. Práci jsem si užila a byla to celkem sranda. A jak se říká - každý někde začínal. Ač mým snem je být v rádiu a mít vlastní pořad, tak peníze si musím vydělávat prozatím jinak. Všechno je o kontaktech a ty já nemám, takže... se třeba někdy uvidíme zase za salámem a klobásou! 

Paradoxně obecně uzeniny moc nejím, takže začít pracovat s plesnivými sýry a s mastnými klobásami bylo pro mě ze začátku krapet utrpení. 

Co mi práce v potravinářství dala?

Asi si teď říkáte, co mi ta práce mohla, proboha, dát...? Ale dala. Naučila jsem se říkat místo: "Co?" "Prosím?", naučila jsem se více usmívat na lidi kolem sebe, protože kdykoli mi přišel mrzutý obličej za pult a já se usmála a pozdravila, tak zákazník v drtivé většině odcházel s úsměvem na tváři.   Naučila jsem se větší trpělivosti, protože několikrát za den jsem musela zákazníkovi odpovídat jednu a tu samou odpověď na jeho otázky (ale připadala jsem si jak magor, to jo). Přišla jsem na to, že my, lidé, jsme opravdu mrzutý a nespokojený druh, který umí jen nadávat na všechno, co se mu dostane pod ruku, že něco není podle jeho představ, že je zvyklý na jiné mražené listové těsto a v sámošce v Horní Dolní je paprika červenější a okurka zelenější, a proto jsem vděčná i za to, že mám doma teplou vodu, protože jak jsem zjistila, někdo je nespokojený i s tím, že musel vstát z postele a jít si koupit kilo vepřového kabanosu, protože je úplně neskutečné, že není zauzený šunkový salám, že to je přece základ. Achjo. 

Ale v závěru jsem za takovou zkušenost ráda a my, zakáznici, bychom si práci prodavaček měli vážit. Ony kvůli nám vstávají brzy do práce, ony kvůli nám odepisují zboží, které kvůli světlu není sytě oranžové, ale jen světle oranžové, ony kvůli nám řeší s dodavatelem po telefonu, proč dneska nedovezl zboží, které je objednáno, ony kvůli nám vstávají a rozpékají donuty, ony kvůli nám krájí chleba napůl, ony kvůli nám tahají těžké bedny a krabice, abychom si koupily kostkový cukr, ony kvůli  nám lezou po štaflích, aby doplnili Dobrou vodu v akci, ony kvůli nám zakopávají ve skladu o palety a narážejí si nohy a žebra, aby se dostaly k našim tyčinkám, jsou to ony, které nám zajišťují jídlo.

Buďme rádi, že se můžeme najíst a že došlo zboží v akci? Stane se. Třeba je nedostatek řidičů a tak dodavatel zboží zkrátka nedodá (vlastní zkušenost, velmi častá výmluva, proč nedošlo zboží). Anebo zboží přišlo, ale vedoucí ho musí ve skladě zkontrolovat, zda sedí a trvá to, než se naveze na krám a vybalí. Věřte, že prodavačky se snaží udělat všechno pro vaše, zákazníkovo, pohodlí, ale jsou také lidmi, a proto s nimi nemusíte jednat jak s kusem hovna, kolem kterého jste prošli na ulici. 

Mějte se smějte se, M. 

You May Also Like

7 komentářů

  1. Opět pěkně napsané a za mě jen samá pravda Jó a fakt jsem se zasmála :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super napsaný. Podobný je to takhle i v gastronomii. Pracovala jsem jako servírka několik let a od té doby všude zdravím, usmívám se na lidi, protože vím, že oni za naše problémy nemůžou.. Skvěle napsaný!

    OdpovědětVymazat
  3. O práci v krámě jsem psala minulej rok! :-D Ty potraviny budou asi horší... Dostala jsi mě s tím v 7:00 a 10 vteřin, že tam je 10 lidí. Svatá pravda. :-D A nejhorší je, že z Tebe dělají kus hovna lidi, kteří nemají ani základku. :-D

    http://outcryblog.cz/2017/10/21/7-veci-ktere-me-naucila-prace-v-obchode/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Proč sakra lidi nepoužijou alespoň jednou za den cokoliv, co voní?" Tohle mě rozesmálo :D Taky jsem si říkala, že to sem hodím, ale něco mi říkalo, že by to vypadalo, že si stěžuji až moc :D
      P5esně. A ještě ta představa lidí, jak je to lehká práce a "když jste si ji teda vybrala"... To jsem málem nerozdýchala vždycky. Ale kdyby se jim zavřel krám a neměli by si kde nakoupit, to by prodavačky volali s chutí :D

      Vymazat
  4. Naprosto ti rozumím. Loni jsem měla to štěstí přes prázdniny pracovat jako prodavačka v Anglii a vidím, že zákazníci jsou ve všech koutech světa stejní.
    "A proč má konkurence tohle levnější?" nebo: "To máslo je o libru dražší než včera, asi jste se spletla, můžete mi ji vrátit?"
    "Chci 4 basy tohodle toniku, přinesete mi je?" No jasně, holka z kasy tam má nechat celou frontu a tahat 12 kilové balíky. Vozíky máme k čemu? A prej že jsou Britové gentlemeni.
    "Nemáte noviny?" Když tam nejsou, tak ne. A když prší, tak ani nepřijdou, protože na ostrov nelétají letadla. "A kdy teda přijdou? Já si tady počkám!"
    "Máte tam shnilé jablko, musíte s tím něco dělat..."
    "Měla byste se naučit pořádně anglicky, tohle je vážně děs." Pardon, ale já některou tu zeleninu nebo pečivo neznám ani v češtině. A o cigaretách nemluvě.
    "Proč se tváříte tak nepříjemně? Budu si stěžovat."
    "V kolik zavíráte?" Tak přijdeme tři minuty předem, uděláme velkej nákup a domů půjdete o hodinu dýl.

    Člověk si zvykne se usmívat i ráno po celém pracovním týdnu, každého zdravit a přát hezký den, i když je pět minut před zavíračkou, už máš zameteno a nahrne se ti tam třeba 10 lidí.
    Tím nechci říct, že úplně všichni jsou takoví, ale bohužel většina ano a někdy mi to bylo fakt líto, protože člověk se snaží, co může a vděk nikde. Alespoń v cizině to stojí za ty peníze a já měla fakt štěstí na ten nejlepší kolektiv, tak jsem to postupem času už brala s rezervou a společně jsme se nad tím jen zasmáli. :) Ale musím říct, že mi to taky dalo hodně a od té doby prodavačky fakt obdivuju. Jako brigáda fajn, ale dělat to celý život? A za tak nízkou mzdu jako u nás? Přála bych každému, aby si to jednou zkusil, jak píšeš, potom by se taky chovali jinak.

    OdpovědětVymazat

Here is my secret. A very simple secret..