JÍDLO | Jedni ho zbožňují, druzí se ho bojí

by - září 07, 2018

Zdravím vás u dalšího článku,

dnes bude celkem povídací. Procházela jsem rubriky a zjistila jsem, že jsem se tu dlouho nevypovídala. A včerejší večer mi vnukl téma, které si myslím je dnes docela obsáhlé a hodně řešené.  Jedná se o jídlo. Kdo mě zná, ví, že s ním bojuji. Od dospívání jsem mamce odmítala cokoli jíst, protože jsem si myslela, že jsem tlustá. Paradoxně mi fakt, že někde bude asi problém, došel až včera večer.




První zlomový bod, včera, kdy jsem si řekla, že je asi něco špatně, byl, když jsem si zapsala svůj jídelníček za den do tabulek na stránkách STOBklubu. Původně jsem tam šla jen tak z hecu, potom se i poradit, ale ve výsledku jsem si říkala, že by mi takové tabulky mohly pomoci. Vypočítají cca denní příjem, hlídají, abyste nezhubli moc, než je zdrávo, zkrátka je to takový domací koučink. No... Jenom ty hodnoty za celý den mě potom překvapily, poněvadž mi všechny semaforky svítily červeně. 


Když jsem zjistila, že jsem vlastně snědla jenom polovinu denního příjmu, který bych měla údajně sníst, tak jsem vzala notebook a šla jsem za přítelem, který se v jídle orientuje více, jelikož cvičí už pár let, o jídlo se zajímá, má ten přehled, který mně chybí. 

"Lásko, proč to mám takhle červený, když jsem jedla zdravě?"

A slovo zdravě je podle mě první problém. Člověk si řekne, jak nejí zdravě. Bílé jogurty, ovoce, zelenina... Cukry minimálně, žádné koláče nebo tak. A stejně vlastně nejí zdravě. Já jsem si vždycky myslela, že jíst zdravě, tím myslím to ovoce a další věci, znamená, že má člověk vyhráno. Tajemství úspěchu tkví ale v porcích. Ty mi chybí. A bohužel mi chyběly vždycky.

Pamatuji si na ten první den, kdy mi před pár lety došlo, že jsem viditelně zhubla několik kilo. Tohle první hubnutí odstartovalo mou honbu za dokonalou postavou až vlastně do nepříčetna. Dokonce jsem si vytiskla, vlastně tehdy i mamce, kalendář dnů, kde jsme si měly odšrktávat, že jsme dnes nepozřely jediný cukr. Ale vysloveně cukry člověk vyřadit nemůže, to prostě nejde. Na druhou stranu ale ten pocit plochého břicha byl také dobrý.

Vím, že jsme s mamkou chodily do fitka, potom jsme ho prokládaly během, chodily jsme běhat ob den, někdy jsem šla každý den. Nebo když jsme neběhaly, tak jsem šla na kolečkové brusle. Dávala si osobní rekordy ve cvičení s Jillian Michaels (byl pro mě úspěch, když jsem zvládla 6 weeks 6 packs), hlásila se do různých internotových soutěží, výzev,... jenom aby ta postava se sakra hnula. No, ona se po čase nehnula. Na to, jaký jsem jí dávala zápřah, jaký jsem měla výdej, jsem jí nedopřávala příjem, benzin. Neměla vlastně z čeho makat. Posléze mě to přestalo bavit a začala jsem se utápět v tom, že jsem prostě tlustá, ačkoli jsem nebyla. 

"Protože jsi jedla málo. Zdravě, ale málo, kdybys snědla od každé věci dvojnásobnou dávku, tak máš ty hodnoty splněný, budeš jíst zdravě se všeím všudy a tvoje tělo nebude strádat,"

Zněla přítelova odpověď. Jak mám jako jíst dvakrát tolik??? Já jsem plná. Já jsem jednoduše plná, já nemůžu jíst tolik! Je to v hlavě, protože třeba já osobně mám v palici rovnici: více jídla = přibereš. Pochopit princip pracování a fungování našeho těla nejde ze dne na den. I ti nejlepší výživoví poradci se musí učit novým věcem a přichází na nová a nová řešení. Copak má dělat holka, které do hlavy od základní školy holky tloukly do hlavy, že je tlustá, že je vypasená, že je obří. Do dnes si pamatuji situaci, kdy jsme byli asi v šesté třídě, měli jsme tělocvik a převlékali jsme se v šatně. Samozřejmě my holky jsme se převlékaly zvlášť. Debatovala tam skupinka třídní generace, která se skládala z pěti holek, z toho tři byly dost... No, měly nevymáchaná ústa a servítky si rozhodně nebraly. Diskutovaly o váze. Předbíhaly se, která kolik váží a jak je hubená a jak po ní kluci šílí. 

"Hej, Fojtíková!"
"No?"
"Kolik vážíš?"
"Nevím, asi 60 kilo,"
"To jo, ale to sis ubrala jednu nulu minimálně, ne?" (smích)

S odstupem času vím, že ty holky byly zlé. Když začala éra Facebooku, jedna z nich, shodou okolností také Míša, mi napsala pod status: "Tak nejen že jsi p**a, ty jsi maxi p**a! :DD". Hrát si na silnou v té době nemělo moc cenu, protože jediné, co jsem dokázala, bylo smazat ten status. Styděla jsem se před těmi lidmi, které jsem měla na profilu, že se mnou takhle někdo jedná. A všechny ty věty, které jsem slyšela, mě mrzely. Nechápala jsem, co jsem jim udělala. Celá základka proběhla v posměchu, intrikách a já se cítila ve třídě celkem blbě. Tlustá, škaredá, nepoužitelná, jen pro smích. Ono v dospívání jsme téměř všichni na facku. Nebereme si většinou servítky a chováme se tak, jak bychom neměli. Ale některé výroky mohou ublížit a to by měli mít na paměti všichni. 


Diety

Zpátky ale k jídlu. V tomto věku jsem se šprajcla a začala blbnout s hubnutím. Sama jsem si na internetu hledala různé diety. Pamatuji si, jak jsem si z kapesného koupila 500 g mletého hovězího. Tuším, že se řadila někam do mléčné diety? Nejdřív máte pít jenom mléko, celý jeden den jenom mléko. Eeeh. Potom si můžete dát tvaroh nebo co. A pak i hovězí. Schovávala jsem si hovězí maso v pokojíčku na stole. Vydrželo mi to jeden den, potom jsem ho vyhodila, protože mi došlo, že si ho asi jen tak neudělám. Hlavně by mě mamka asi i zabila. Nebo jsem si ven s kamarádkou vzala Termix, jenom abych dodržela dietu. Tenkrát na mě koukala jak debila, proč jím venku na lavičce Termix. Přišla jsem si divně, ale... Dieta mi to nařizovala. 

Blbnout hlavu dokáží skvěle média. Slovo skvěle je zde použto mírně sarkasticky, protože co by takovou poblázněnou holku, která se honí za postavou, mohlo napadnout, když by uslyšela větu:

"Dara Rolins přiznala svůj recept na udržení postavy! Jí pouze uvařenou rýži po celé tři dny, skvělý detox!"

Samozřejmě to chce vyzkoušet. Tak jsem doma jedla tři dny jenom rýži. Do školy, ke snídani, k večeři. Mamka nechápala. Ve škole nechápali. Já konec konců také nechápala, ale říkala to přeci Dara Rolins. Jediný výsledek, který se dostavil, byl ten, že mi bylo tak moc blbě, až jsem měla žaludeční potíže. 

Diety jsou k ničemu. Už když jsme před pár roky s mamkou zhubly, tak jsem byla alergická na slovo dieta. Dieta je něco, co držíte. Následně dostane výčitky, dietu porušíte, zesypete se, jste v háji a můžete začít na novo. Jojo efekt pomíjím. Dieta je hnus. (samozřejmě dieta za účelem zhubnutí, nemyslím diety, když má člověk např. alergii na lepek atd.) Dietou nic nevyřešíte. Nesnáším slovo dieta, protože právě ona dostala do potíže s hubnutím nejvíce lidí. A mě přeci jenom také. Naopak ráda používám slovní spojení životní styl. Je to můj životní styl, když chci jíst ovoce, zeleninu, žitný chleba, ovesné vločky,... Chápete, co tím chci říct? Dieta vás nikam nedostane, životní styl ano. Jediná potíž je v tom, že najít náš správný životní styl je celkem obtížné. Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Je to o celoživotním učení a objevování. 

Životní styl je něco, čím chce žít, ne se tím mučit. 

Pamatujete si tabulku, kde jsou převážně červené semaforky a zhruba polovina příjmu za den? V ten moment, kdy mi přítel vysvětloval, co je špatně, mi došlo, že já se vlastně bojím jíst. Bojím se více jíst, protože se bojím, že přiberu. Leč moje myšlení má opačný efekt. Nejím, proto přibírám. Tělo si ukládá zásoby, které mu tam pošlu. Pošlu mu ráno tři polévkové lžíce jogurtu a jeden banán. Tak si to uloží do oběda, kde mu pošlu v lepším případě nějaký oběd, v horším třeba jen mrkev nebo kedlubnu nebo jogurt nebo taky nic. Odpoledne a k večeru bych spořádala všechno, na co přijdu. Jediná výhoda, dá-li se to tak nazvat, je ta, že s přítelem nemáme tolik financí, abychom měli doma neustále plnou lednici, notabene ještě něčím navíc. K večeři si dám třeba balíček eidamu, kde je pět plátků a třeba kakao. Abych ten žaludek zaplácla. Já mám pocit plnosti. Moje mysl je spokojená. Ale moje tělo trpí...

Dnes ráno jsem si naservírovala k snídani žitný chléb, Lučinu a ředkvičky. V tom poměru, který mi doporučil přítel večer před tím. Snědla jsem půlku a byla jsem sytá. Do poslední půlky jsem se musela vysloveně nutit. Můj žaludek není na takový příjem po ránu zvyklý... Vlastně po celý den. Ale když jsem se dnes snažila a zapisovala si, co vlastně sním, tak jsem v zelených barvách. Na jednu stranu mě to těší, na tu druhou stranu se cítím provinile. 


  • z jedné čokolády nepřibereš
  • netrestej se
  • hodně pij čisté vody
Tohle jsou tři body, které mám v hlavě už z první cesty mého hubnutí. Pro mě jsou i celkem zásadní (a základní), poněvadž trestat se je pitomost. Ačkoli... Jo, někdy sama sebe trýzním jenom tím, že jsem si dnes dala sušenku. Ale chce to čas, nemyslet nad tím negativním a přejde mě to. A pitný režim? Nejdůležitější věc a to i mimo hubnutí. 

Myslím, že pro mě bude jídlo strašákem ještě nějaký ten čas, než si tu svou palici zcela přenastavím. Hlavně se bojím, že se dostanu do kolotoče, jako minule, kdy jsem neřešila nic jiného než jen to, kolik má dané jídlo nejvíc kalorií, kolik toho musím uběhnout, přemáhat se na rekordy a nevidět před sebou nic jiného. Ono... Teď jsem zhruba dva roky žila mimo tenhle kolotoč. Cvičila jsem občas, hlavně spíš protahování, inline, ale jinak jsem to nějak moc neřešila. Když jsem si našla přítele, říkala jsem si, že to už prostě řešit tolik nebudu. Když jsem se kvůli předešlé nešťastné lásce trápila každý den cvičením, abych se mu líbila (vidíte? Jemu, ne mně), stejně mě opustil. Stejně odešel. Stejně o to neměl zájem. Tak jsem si řekla, že před nikým dalším nebudu takhle blbnout. Ten klídeček a pohov po několika letech řešení kalorií a diet a cvičení... To byla paráda. Bohužel ne moc na dlouho. Sice jsem zjistila, že i když nepočítám každé smítko, necvičím každý den, tak že postava se nemění, ale psychickými problémy, vysazením hormonální antikoncepce a nástupem do práce jsem se dostala opět do koloběhu kalorií, postavy, trápením se, užíráním se a strachu nad jídlem.

Jsem vděčná za svého přítele, který mi dokáže racionálně pomoci. Vysvětlit věci na pravou míru. Anebo jen uklidnit, když pláču. Je naprostý opak mě. Jídlo miluje. A já zase na něm miluji ten pocit, který mi dává, když mu uvařím nebo upeču. Je to hezký pocit vidět, jak si někdo jídlo tak užívá. Oproti někomu, kdo to neumí. Ale... Takhle to přeci být nemusí.

Stejně jako jsem se dostala (už z celkem veliké části) z úzkostí a depresí, se můžu dostat ze strachu z jídla, že přiberu. 

Jídlo na nás kouká všude, kam se podíváme. Je jednou z nejdůležitějších věcí k přežití. Bez jídla bychom umřeli. Musíme jíst. Stejně jako musíme tankovat auto. Jídlo by nemělo být naším nepřítelem, ale přítelem. Naše tělo bychom si jídlem měli hýčkat, ne ho trápit úmorným cvičením a myšlením nad tím, kolik toho, proboha, zase sním. Ale stejně se mi zdá slovo jídlo takové... Moc expresivní. Co třeba používat strava? Přijde mi to takové hned zelenější, veselejší. A s přívlastkem zdravá to hladí po očích. Když se kouknete kolem sebe, můžete jen odhadovat, kolik lidí se trápí stejným problémem. Třebaže nic nepoznáte, vězte, že jich je hodně. Už jenom díky tomu, že navštěvuji ordinaci psychiatrie vím, kolik takových osob je. A jsou i extrémní případy jako anorexie aj. Naučme se všichni společně si pochutnat na zdravé vyvážené baště. 

Je až fascinující, jak se základní činnost pro člověka, tedy jezení, dokáže stát bojem, že jo?

Mějte se smějte se, M. ❤️

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..