BLOGMAS #16 a #17 | Zvířecí dny

by - prosince 17, 2018

Krásný den vám všem!

Včera jsem na Instagramu avizovala, že 16. Blogmas si nechám na dnešek, a proto na vás mám dnes nálož v podobě článku hned za dva dny. Jako první se vrhnu na kalendář, ke kterému ráno už nechodím s nadšením, ale s mírným strachem, co jen to zase najdu. Jsem z něj vážně zklamaná a poslední dva dny mi náladu nezlepšily.


V 16. okénku byla opět pěna do koupele. Druhá pěna do koupele, tudíž wow efekt z překvapení se nekonal, jelikož už jsem jednu zkoušela a jakožto vzoreček ji stejně nebudu moc dvakrát použít, čili... proč další pěna? Dnešní den na tom ale nebyl o nic lépe, naopak jsem si povzdechla, proboha, proč?



Zprvu jsem si myslela, že jsem otevřela krém! Pamatuji si, že jsem si jednou miniaturku krému od Alverde kupovala a byla stejně velká. Jenže uvnitř se nacházelo zrcátko. Já osobně nejsem fanda mini zrcátek, protože se v nich nevidím celá a přijdou mi zbytečná. V kabelce nosím jenom skládací malý hřeben, určitě každá z nás zná ten hřeben, který musíte vytlačit/stlačit. U něj je malé zrcátko a ani v něm se nevidím, takže pro mě tentokrát zase zklamání. Ale teda balení je ňuňu, no. Teda to zelené se srdíčkama. Každopádně já vám nevím. Jestli zítra otevřu už čtvrté ampulky, tak ztratím naději, že na Štědrý den najdu něco suprčuprdupr. 

A jaký jste měli den? Víkend? Na pondělí se neodvážím zeptat, protože každý pondělí nesnáší a nejraději by ho vyškrtlo z planety Země. Ale to by pak každý neměl rád úterý... Dobře, konec filozofování. Začnu nedělí, kdy jsem si ráno vydupala dvě hodinky pro sebe v horké vaně s vonnými olejíčky a knihou od Anie Songe. 


V neděli u nás byl ještě na hlídání Bertík. Ani jsem nečekala, že si tak rychle zvykne. Většinou pořád brečí, když má být někde jinde, než doma, ale u nás byl spokojený. Odpoledne jsme šli s přítelem s Bertíkem na dlouhou procházku. V rámci mezí ale, protože Berťas je už starší pes a jeho malé nožičky toho tolik neujdou, ačkoli si stojím za tím, že dokud pes venku běhá, tak proč mu nedopřát delší procházku, než jen kolem baráku? A tak jsme se vydali kolem Chomutovky a zpátky domů, venku jsme byli tedy zhruba 40 minut a Berťas vypadal velmi spokojeně. Konec konců tolik nových pachů, který pes by nebyl? 


Večer mě přepadl splín a potřebovala jsem hned vidět svého kočičáka Louise a Sunnynku. Rozhodla jsem se za nimi na chvíli jet. Bylo teprve půl sedmé večer, takže čas ještě byl. Domů jsem přijela tuším kolem desáté, kdy jsem si lehla do postele a byla ráda, že ležím. Je to zvláštní mít zvíře, ale vlastně ho nemít u sebe, protože nemůžete. Ale vždycky, když si Louise vezmu do ruky a on do mě začne ducat hlavičkou, tak si říkám, že mě má asi ještě pořád rád, i když s ním už nebydlím. Navíc vím, že se má dobře, protože s kočičáky bydlí brácha, že jo. Navíc jsem byla překvapena, že ten vybíravej kocour jí sušené maso. Když jsem jim posledně koupila nějaké sušené maso ve tvaru rybiček, tak se mnou vymetli, že to ani náhodou nepozřou. A teď? Louis si na něm pochutnával. Pravda, Sunny moc nejelo, ale Louis se mohl užrat. Sice jsem mu tu centimetrovou placičku musela natrhat na čtvrtinky a krmit ho, ale co bych pro svého miláčka neudělala. Sunny si pak ke mně vlezla a nechala se drbat na celé hlavičce. Jako kdyby mi říkala, že ji doma nikdo nešolichá, takže to musím napravit. Nádherně předla. Ještě jsem neslyšela hlasitější kočku a zase jsem si připomněla, jak senzačení je doma mít kočky. Stýská se mi. Ale vím, že za nima mohu kdykoli přijet a mám dveře otevřené.


Jak jsem psala na Instagramu, tak večer jsem už měla po náladě a ještě psát článek... Nechtělo se mi. Myslím si, že by se ta nechuť odrazila v písmu a to já na svém blogu praktikovat nechci. Takže jsem se rozhodla, že vložím dva dny do jednoho. Jelikož se toho včera ani víc nestalo, tak přejdu rovnou na dnešek. 

Dnes jsem přišla odpoledne domů a pustila jsem Patifu vyběhat. Měla jsem ji na večer puštěnou včera a byla taková švihlá a zlobila, takže jsem ji po chvíli dala zpět domů, kde si čutla do rohu a odpočívala. Asi neměla svůj den. Za to dneska jsem ji měla zase jako ocásek hezky za prdelí. Jelikož ji pouštím buď na chodbě, kde nemáme žádné kabely, ale jen jednu komodu a věšák, anebo v ložnici, kde dokážu dvě nabíječky schovat, tak když jsem si potřebovala odskočit, tak jsem zavřela dveře v ložnici a odešla. Patifu měla ale nutkání za mnou pořád chodit, tudíž jsem se pak přesunula na trvalo do ložnice. Nechci ji totiž pouštět do obýváků a kuchyně, protože po zemi máme natažené prodlužováky, kabel od internetu a od bedýnek a bůh ví od čeho ještě. Kdo by to chtěl mít překousané, navíc nechci riskovat, že by si ublížila. 

Patifu má teď období, kdy by se nechala jenom mazlit. Samozřejmě mi to nevadí, že jo, ale kolikrát si říkám, jestli nechce radši běhat, když pak přes noc a přes den, když nikdo není doma, je zavřená v kleci, která sice zabírá skoro třetinu místnosti, ale kvůli záchodku, baráčku a jesličkám se tam moc neproběhne. Tak či tak jsem si k ní lehla na koberec a drbala ji, až jsem chytala křeče do prstů. Když pak odběhla a mě asi po 15 minutách došlo, že ji neslyším nikde cupitat, koukla jsem se pod postel a t mrška si tam zevlovala natažená jak dlouhá, tak široká. Nepřestane mě překvapovat. Někdy mi i přijde, že Patifu je stejná jako Louis, akorát v králičím provedení. Rozárka je zase přesnou kopií Sunny. Je svá, má ráda už svůj klid, konec konců už není mládě, že jo, a tak si Rozi beru nejvíc hlavně v době, kdy Patifu odpočívá. Sice se ty dvě kámoší a kolikrát spolu běhají a nedají se ani jedn pak chytit, ale vidím, že na rozjančené 6 měsíční králičí mládě není zvědavá. 


Když přijel k pozdnímu odpoledni přítel, šli jsme se projít. Ušli jsme mrazivých sedm kilometrů kolem Lesoparku, Bandy, Kamenčáku, kina, přes náměstí, skrze park až domů. Ona by to nebyla až taková dálka, kdyby nemrzelo, ale co, byla to krásná procházka. Sice se mi pořád mlžily brýle, jak jsem dýchala do šály, klouzala se, protože po cestách byl led, asi jsem si namohla svou kyčel, která je od doby, kdy jsem spadla z koně, háklivá na počasí a já zapomněla, že když mrzne, tak to moc nesnáší. Vlastně nemá ráda ani z ničeho nic vedra nebo déšť. Jako tyhle problémy budete znát od babiček a bolavých kolen, co vám budu povídat. Já to mám s kyčlí, noooo. Za to jsem viděla nádherně ozdobené divadlo! 


Vánoční hudební oblíbenosti


(S)mějte se, M. 

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..