Vysazuji antidepresiva!

by - února 09, 2019


Krásný den moji milí,

přesně tak, jako se tváří naše Patifu v úvodní fotce, tak takhle blažený výraz mám od včerejšího dopoledne také. Ač se Patifu do článku vlastně vůbec nehodí, poněvadž nebude o ní, tak její výraz vypovídá za vše. Podle názvu už víte... začínám s vysazováním antidepresiv.

Slyšíte, teda čtete, dobře. Sama tomu nenůžu uvěřit a mám takovou radost a jsem na sebe tak neskutečně pyšná za to, jakou cestu jsem ušla. Včera, 8. února, jsem měla sezení u mé psychiatričky paní doktorky Jarošové. Kontrola probíhala jako vždy - jak se mi daří, co je nového, zda je nějaký problém, jak se cítím a k tomu i analýza paní doktorky. Tudíž kontrola i neverbální komunikace. Musela jsem se s ní podělit o novince, kterou jste se i vy dozvěděli v minulém článku, takže měla radost i ona, že se mi daří ve všech směrech.

Na základě svatby, kterou plánujeme na září, jsem se odvážila zeptat: 

"Když jsme se bavily o té svatbě, tak bych se chtěla zeptat..." v tom mě paní doktorka přerušila. 
"Miminko, že jo?"
"No, to jsem se chtěla zeptat, jak je to s vysazováním, protože bychom s přítelem samozřejmě miminko chtěli,"

Až teď zpětně mám pocit, že se čekalo na mě. Až se já ozvu. Až já najedu na téma vysazování léků. Až se já na to budu cítit. (i když jsem teda o tom snila už asi dvě návštěvy před tím, což je vlastně cca šest měsíců) Každopádně teda paní doktorka souhlasila s tím, že bychom mohly zkusit snížit dávku. 

"Nemám nejmenší námitky ke snižování dávky leků,".

Dámy a pánové, na tuhle větu jsem čekala jak na smilování! Třebaže jsem měla v hlavě, že začít s vysazováním se musí, no, mělo by se, až když bude nějaký ten setrvalý stav trvat bez výkyvů delší dobu, protože předčasné vysazování by mohlo způsobit spíš horší následky, než aby vedlo k něčemu kloudnému. Ale poslední měsíce jsem byla znechucená sama sebou, že musím ty prášky brát, takže jsem si s myšlenkou, že chci ty dávky snižovat, pohrávala už nějakou chvíli. 

Věc se má tedy tak, že dnes jsem si poprvé místo dvou tablet vzala jednu. Chápete to? JEDNU! Stejně jako jsem včera odcházela z lékarny a měla jsem jenom 4 balení místo asi 10, nebo kolik jsem jich brala vždycky, to vám byl pocit... skoro bych řekla lepší než sex, ale ten je taky super, víte jak. No nebudu vám lhát. Cítila jsem se jak znovuzrozená. Hned jsem volala mamce, která měla obrovskou radost. Pak jsem se viděla s kamarádem (mimochodem i o něm je článek!), který měl také radost a jako třetímu jsem to řekla své skoro tchýni, když jsem jela z Teplic. 

Chybí vám ještě někdo? Ne? Ale jo, chybí. Můj nastávající ještě stále nic nevěděl. Jelikož jsem byla ten den jeho osobním řidičem, protože jsem potřebovala auto, abych se do těch Teplic vůbec dostala, tak jsem využila situace, že on sám nevyzvídal po zprávách, jak jsem dopadla a čekala jsem, až pro něj pojedu. Cesta nebyla teda vůbec příjemná, ale jako vůbec. Jako co si budeme, když je zima, člověk počítá s tím, že bude mít špinavé auto. Že vlastně neuvidí na cestu skrze okýnka, ale jen přes část, kterou mu umyjí stěrače a že se bude stydět projet vedle lidí, aby si neříkali: Aaa, ta špína, dyg co to auto! No...

Takže než jsem vyjela k doktorce, doplnila jsem si odstřiky. Fakt do mrtě, přísahám. Cestam - na pánka. Cesta zpět - už jsem začínala být celkem nevrlá, protože co minutu jsem odstříkávala sklo. Teď já nesnáším, když nevidím přes zadní okýnko, takže jsem tak říkajíc kontraproduktivně odstříkávala i to zadní okýnko, které se do vteřiny zase zašpinilo, protože prostě mokrá špinavá silnice. To auto bylo zasraný jak jetel. Teď sám jedeš samozřejmě podle předpisů, že jo, předjíždí tě samozřejmě člověk, co jede určitě taky podle předpisů, nakvartýruje se ti to přímo před čumák, teď to má pořádný rodinný esúvéčko a ty vidíš ho... . Já nechtěla být sprostá, ale to nejde jinak. Řidiči v zimním období pochopí. 

A tak jsem si cestou z Teplic na výjezdu zajela na benzinku všechny okýnka umýt. Něco mi říkalo, ten hlásek uvnitř hlavy, že ty odstřiky moc dlouho nevydrží a do Chomutova daleko. A také mi druhý hlas v hlavě přímo řval: Ale ty už nemáš náhradní směs do odstřikovačů, háááha. Jako mohla jsem si je koupit, ale utvrzovala jsem sama sebe, že cajk, autíčko mě podrží, fábka mě nezklame. NE-ZKLA-ME.

Hm, vyjedu z benzinky po kilometru odtříkávám... respektive dřu špínu na skle. EEEEEEEEEEEH. EEEEEEH. EEEH. EEEEEEEEEH. Takhle nějak hvízdala ubohá fábka, která žadonila po tej zázračnej vodě do odstřikovačů. A já? Já viděla už úplný hovno. 

No fajn. Silnice mokrý. Pecka. Musim domů. Koupim ty odstřikovače. Oki. Nebo to rovnou zajedu na myčku, to bude dobrý. Tak jsem zajela na wapku, sluníčko svítilo, silnice začaly usychat, cestu jsme přežili všichni ve zdraví. Říkám si, že cesta v cajku, odstřikovače koupíme až s přítelem cestou zpět, až pojedeme nakoupit. Ani už nemrholilo, nic. Počasí jak ze žurnálu vám říkám. 

Cesta do Klášterce jedno veliký špatný a od Málkova jedu zase se zasviněným sklem a prázdnou nádobkou. Jako karma mi to pěkně vrátila. A to jsem se radovala, jak jsem na to vyzrála! Auto nablejskaný, navoskovaný, to bude mít přítel radost! No, měl. Ani nepoznal, že se na tom autě něco změnilo a myslím, že by mi ani nevěřil, kdybych mu neposlala fotku z myčky. 

Ale už přejdeme k vyjádření, o kterém nastávající neměl ještě ani tušení. Čekala jsem na zóně asi dvacet minut, postupně si prohlížela jeho kolegy, kteří odcházeli dříve než on a lebedila si na sluníčku s nohama na druhé sedačce. Když drahý nasedl do auta a jeli jsme po zóně směr domov, tak se po chvíli odvážil a vyslovil větu: 

"Tak co Jarošová?"
Nebudu vám lhát. V hlase měl mírné znepokojení. Taková ta bolavá bolest, jestli nešťournul do žhavého. 
"Hm, nic. Mi to nedala dolů,"
Přísahám, že bych se mohla živit jako herečka. Vlastně se divím, že mě ještě nikde neobsadili, protože jaké schízy já dávám moji rodině... to se až bojím, jestli mi někdy nepřistane jedna zprava (co, mami?).
"Achjo..."
Přítel si povzdechl a dal mi ruku na stehno a palcem mě začal jemně hladit. Jako v tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nezačala smát, ale držela jsem se. Dojeli jsme na křižovatku, kde jsme čekali asi hodinu, než všichni po třináctce přejedou. No, když se objevila menší škvíra, vjela jsem tam. Nevím, jestli je to tím, jaké máme auto, ale když ho trošku víc pošolicháte, řve jak cyp. V tu chvíli, kdy jsem čekala, než se objeví aspoň tři a půl tisíce otáček, abych to hravě trhne porsche rozjela, protože za náma se řítilo auto, motor řval, fábka se snažila, všichni svatí nás tlačili, kola svištěla... 

"Mám to!!! Snížila mi to!!!"(plác plác plác ho do stehna!)

...

"Ty seš kráva!!!"

...takhle se, drazí, vyjadřuje láska. Následoval smích, přítel si oddychnul, měl radost, já taky a jeli jsme nakoupit (a i ty odstřikovače) a domů. Jako jedinému jsem mu to chtěla říct až ho uvidím. Napínat ho. A taky jsem si chtěla trošku zase zahrát svoje Drama Queen, jak s oblibou můj drahý říká, když neví, jestli brečím schválně, anebo mě něco bolí. 


A to by byl začátek další etapy mého, našeho, života. S antidepresivy jsem začínala 6. listopadu 2017. Myslím, že tohle datum si budu pamatovat stejně dobře jako datum prvního napsání, prvního polibku jako i oficiálního počátku vztahu. Patří ke mně. Je součástí mě. 9. února 2019 jsem začala se snižováním dávky a tedy cestou za pomalé vysazování antidepresiv. Až se mi orosilo očko nad větou, kterou jsem napsala. Na začátku jsem si ani nepředstavila, jak dlouho je budu brát. Jaká cesta to bude. Kolik překážek budu muset překonat. Ale ujistila jsem se, že osobní klid a pohoda je nejvíc. 

DĚKUJI.

Děkuji všem, kteří při mně stáli a stojí i nadále. Kteří mě rozesmějí, kteří mě pobaví, kteří mě ale i rozpláčí, protože i pláč k životu patří. Se kterými mi je skvěle, mám se fajn a přeji si, ať chvíle nekončí. Za nové lidi. Za otevření očí, že to, co se děje mně, děje se i druhým, že v tom nejsem sama a takových, jako jsem já, je spousta. Že není důležité co nejdříve se dobrat k cíli, ale že je důležité jak a co si z cesty vezmu. Když jsem četla příspěvky lidí, kteří antidepresiva vysazovali, mnohdy se shodli na jednom - báli se, jak zareagují. A v tomhle případě jsem je nechápala, proč je vůbec vysazují, když se na to necítí, ale teď je nechápu dvakrát tolik. Já se z toho tak moc těším, že to nejde ani popsat. A jak jsem řekla psychiatričce... jsem na sebe pyšná. 

Mějte se smějte se, M. 

(probírání vysazování prášků bylo krapet delší, paní doktorka mi vysvětlovala do podrobna vše, jak se má, co se dělá, rizika a tak dále, to jen pro doplnění infa :) )

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..