Preventivní prohlídka u zubaře

by - března 11, 2019


Čaute,

když se řekne zubař, tak někdo omdlévá a někomu nevadí. Já patřím mezi šťastlivce, kteří jdou před tím k notáři sepsat závěť. Ano, dnešní povídání bude o preventivce u zubaře a to z pohledu mého - stresaře, kterého pohlcuje panika od doby objednání s potřebou se minimálně měsíc předem připravit na návštěvu. Žel, příprava teď nebyla.


Z Instagramu nebo Facebooku už někteří vědí, že jsem minulý týden byla nucena navštívit zubaře. Jako ne, že bych měla nějaký problém, ale moje mamka dbá na to, abychom chodili na preventivní prohlídky, a tak, díky Ti, mami, jsem nebyla ochuzena o větu: Je na čase se objednat na preventivku, zavolej si tam, jo?

Díky. Fakt. Je pár věcí, které nemám ráda a odhodlávám se k nim, odříkávám uklidňující mantru a doufám, že to všechny síly Boží udělají za mě. Jednou z těch věcí je volání. Ať už někam, někomu, i kdyby vlastní tchýni, prostě ne, ne a ještě jednou ne. Nemám to ráda. 

(mezi další věci patří zvedání telefonu, hlavně u cizího čísla, anebo zvednutí telefonu v bytě, když zvoní pošťačka, meh!)

Takže jsem si řekla dobře, to zvládneš, jsi holka šikovná! Pojď! Dáš to! A víte co? Já to dala! O tři týdny později sice, ale dala. A vlastně i díky tomu, že mi mamka řekla krásnou větu, a tu bych doporučila si zapamatovat, ještě se k ní budu vracet. Z mamčiných úst ve čtvrtek 28. února vypadlo: "Neboj, v klidu, on má dlouhý čekací doby, to půjdeš až za měsíc jako já!". Uklidňující, ne?

Tak jsem se následující den odhodlala zvednout telefon a volat. Volat. Volat... Volat... Nikdo to nezvedal. Nervozita očekávala moment zvednutí a ohlášení sestry na druhém konci telefonu, leč se nic nekonalo. A tak jsem psala mamce, co se zase děje, že mě to akorát zbytečně znervózňuje. Po hodině a půl zkoušení, utírání potu z čela a přesvědčování od mámy, že fakt musím vydržet, mi nakonec napsala: "On tam vlastně v pátek není!". Díky.

No fajn, řekla jsem si, zkusím to v pondělí. Přiznám se, že v pondělí jsem radši dělala, že jsem na to zapomněla. I když vlastně já to na fakt zapomněla. Skoro. Spíš jsem tomu nevěnovala pozornost. A tak se den D stalo úterý sedmého. 

(vytáčím)
"Zubní ordinace..., prosím?"
(nádech, výdech, jen se objednáš!)
"Fojtíková, prosím,"
(pitomče, to ty voláš, ne ona tobě!)
"Ehm, já bych se chtěla objednat na preventivku.... prosím,"
(no to byl trapas...)
"Zejtra?!"
(cože?! Nenenenene, to nepřipadá ani trochu v úvahu! Mobilizace ostrova paniky zahájena)
"To, bohužel, nemůžu... Někdy... Příště?"
"Hm... Čtvrtek!"
(jak moc trapný je odmítnout kontrolu u zubaře, na kterého čekáte roky, který má skoro tři tisíce pacientů, který nepřibírá a vlastně vy můžete být rádi, že vlastně nějakého zubaře máte? Jo, bylo by to fakt moc trapný...)
"Dobře, to už jde... Děkuji,"
...to je ten měsíc když tak, ju?

Zřícení ostrova přípravy na zubaře dokončena.
No, položila jsem telefon a rozdýchávala tuhle informaci asi půl hodiny. Beze srandy. Měla jsem jenom den a půl na to, abych se psychicky připravila na to, že jdu k zubaři. Cítila jsem, jak mi pomalu hnijou zuby. Jak klubající se osmička zalézá zpátky do dásně a mění takticky směr do kořenu zubu vedle ní. Před očima jsem měla smrt. Jsem v prdeli.

Co si budeme, nebudeme si nic, do čtvrtka tolik času nebylo a zrovinka když se mi to nejméně hodilo, tak lusk! A čtvrtek byl tu. Vyčistila jsem si zuby, v tuhle chvíli jsem byla vděčná za elektrický kartáček, protože na nějaké pohyby navíc bych se nezmohla, vykloktala jsem ústní vodu, zabalila papírový kapesníček, vzala klíče a vyrazila do auta. Cesta k zubaři mi trvala zhruba 30 minut, avšak já si chtěla vzít radši předstih, a tak jsem byla na parkovišti před ordinací o dalších 30 minut dřív. Tož jsem tak seděla v autě a čekala. Co se může stát při tak obyčejném čekání? Jako nic. Jen vás tlačí střeva, potřebujete čůrat, chce se vám zvracet, slzy jako hrachy se vám valí do slzných kanálků a vám nezbývá nic jiného než jen koukat na hodiny a pozorovat, jak minuta je celá věčnost.

Po půl hodině jsem se rozhodla jít do čekárny. Čekat v autě nebo v čekárně, vždyť je to to samé. Och, jaké překvapení, že tam seděl jenom JEDEN člověk!!! 

Takže je to jasný, já nemám nejmenší šanci na další život. Moje minuty jsou sečteny, tikají mi stopky na nebesích. Pohodlně jsem se chtěla posadit do nepohodlných židlí, což v mém případě bylo spíš svalení hrocha div se nerozjely nohy, ale jako dobrý, asi s tím počítali při stavbě, protože se nic nestalo. Pána vedle mě pomalu ranila mrtvička, jak byl vedle z pachu sterilního prostředí, ale jak já mu rozuměla!

Pozorně jsem poslouchala, co se asi tak v ordinace odehrává. Zvuk vrtačky... nečekaně. Přišel další pán na otevření úst. Zelený jak močál, v ruce žmoulající kapesník, jako vypadal, že šel rovnou od pohřebáků, kde si zamlouval rakev, ale taky jsem se mu vůbec nedivila. V tom vyšla sestra. Dala jsem ji kartičku pojišťovny a hluboce polkla, protože teď... teď nevíte ani hodiny, ani minuty, ani sekundy, kdy vás vyvolají! Hlavně nemůžete utéct, že jo. Jednak by podle jména věděli, kdo zdrhnul, ale hlavně vy byste neměli kartičku pojišťovny. Takže výběr nic moc, musíte prostě sedět a čekat. 

"No čau! Co tu děláš?!" vyhrkla sestra na zeleného pána.
"No.. ahoj... kanálky," koktal její známý, ani zdaleka ne tak klidný, jako ona.
"To bude dobrý!" mávla rukou a zmizela v ordinaci.

Dobrý? DOBRÝ?! Už jí někdy čistili kanálky?! Stačí se jen dotknout nervu, co nervu, stačí se napít ledového čaje a máte pocit, že vyletíte z kůže, radši byste si zuby všechny vyrvaly štípačkama, jak to bolí a ona na kanálky řekne DOBRÝ!? Uf. Každopádně to, že kanálky bolí vím jenom od mamky. Mě se naštěstí týkala jen ta prevence. 

Nejhorší je čekací moment, kdy sestra i doktor ví, kdy přijdete na řadu, ale vy jen sedíte před ordinací a počítáte minuty. V tenhle moment jsem si vzpomněla na prasata před porážkou v prasečáku, absolutně jsem se vcítila do jejich role a vnímala jejich neblahé pocity, že to teď někdy přijde, ale nevíte vlastně kdy a co. 

"Pojď si!"

...uh.

Pomalým krokem jsem se došourala do zeleného křesla. Žaludek chtěl vyhodit celou snídani, ale s pudem sebezáchovy se dohodoval o tom, že teď fakt ne a já jen se smířeným pohledem koukla do světla, které si pan doktor štěloval do mých úst, aby lépe viděl. Co máte asi tak na výhled z takového křesla... světlo, zubaře, kterému nechtíc vidíte až na nosní mandle, háček, zrcátko a vrtačky. Při každém dloubnutí do zubu háčkem jsem se modlila, ať tam nic není. V duchu jsem byla smířená s tím, že ta závěť opravdu vzejde v platnost, poněvadž jsem si v létě uštípla zub (respektive jsem snídala a najednou zub v loupáku), ale na jednu stranu jsem doufala, že přece s tím se krom korunky nedá nic dělat. Aspoň tohle mi všichni říkali. 

"Tohle opravíme hned!"
Co? Co opravíme? Co chceš opravovat?! Nechápala jsem. No jooo, on si tam vyšťoural nějaký ten jeho cement! No, a jsem v loji, to bude vrtat. 
"A na tohle se objednáš, ať máš hezký zuby, to dáme s anestezií,"
P... prosím? Jak s anestezií? Jak objednáš? Jak tohle? To je můj uštíplý zub, který nebolí! 

Polilo mě horko. Odevzdaně jsem si nimrala záděru, která v tuhle chvíli vůbec nebolela, koukala jsem před sebe a doufala snad, že mi to světlo vypálí zrak, protože co je horší u zubaře než věta: Jdeme vrtat!

Pan zubař si svou vrtačku upravoval před mýma očima. Jako by toho nebylo málo. Bylo mi špatně, že jsem ani nevěděla jak. Hubu otevřenou, vrtáky připravený a začal tanec. Během pár sekund jsem sebou škubla, vtipná poznámka o tom, že teď se škubat není vhodný, protože zajede někam blbě, nebyla opravdu na místě, protože ono vrtat do zubu, kde máte nervy, to jako snad logicky se škube, ne? Kdo by neškubnul. I on by škubnul!

Následoval rozkaz o vypláchnutí. Co je víc, než se napít studené vody a dobrovolně si ji nechat zatéct do vyvrtané díry v zubu, kde, světě div se, jsou zase nervy! Bylo mi jasné, že chci mámu. Kde vůbec byla, když ji svět potřeboval?! 

Fakt nevím, čím mi to zaplácl, jenom jsem slyšela zase cement a bylo. Po tom jsem si vyzvedla kartičku s termínem na 10. 4. a jen si v hlavě ulevila, že narozeniny mám o šest dní dřív, tudíž se aspoň napapám dorta a oslavím další rok mého života a až pak teda zemřu. 

Na kartičce byl ale i druhý termín. Červený. Sestřička mě dostatečně upozornila, že to je termín další preventivní prohlídky a v tu chvíli jsem si řekla, že svět se mě chce vážně zbavit. 9/2019. Takže já mám mít svatbu v ten samý měsíc, co mám jít k zubaři?! 

Asik karma. 

Mám měsíc na to, abych se psychicky připravila na injekci do dásně, když nesnáším injekce, nikdy jsem injekci do dásně ani neměla, při představě, že mi odumře půlka držky omdlévám vzrušením už teď a já mám jít na preventivku v ten samý měsíc, co se mám provdat. Radši na všechny gynekologie světa roztáhnout nohy jak tohle, meh. Pláču. 

Mějte se a smějte se za mě, M. 

You May Also Like

2 komentářů

  1. Hahaha hahaha, ty jsi neuvěřitelná. Krásná historka a ještě tu o tom, jak jsi si spletla datum svatby. Já vím, byla jsi ve stresu. Tak a teď ještě musím dokopat Honzu, aby se objednal. Mám Tě ráda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem si planovala preventivku na 23., noooo 😂😂😂 Holt bude az 30.! Teda... musi! Bracha tam beztak pujde az 10.4.

      Vymazat

Here is my secret. A very simple secret..