Ty sis zlomila nárt?

by - dubna 28, 2019


Vítám vás u dalšího prekérního příběhu ze svého života. Psal se čtvrtek 25. dubna. Bylo 10:20 a já se jala využít volný den a uklidit naše hnízdečko lásky. Ne, že bychom byli prasata, měli tady smětiště, zárodky blech a tak, ale přeci jenom jsme dva lidé, kteří žijí ve 2+1 a pravidelně opouští byt, vídají se více méně jenom v posteli... no, prostě je všem jasné, že známky běžného používání domácnosti se tu už jevily. Pár posmrkaných kapesníčků, protože jsme alergici, sklenička od pití, hrnek od kafe a můj talířek od snídaně. Podlahy už potřebovaly přicucnout k vysavači a lino k mopu. A tak jsem se zvedla z gauče a šla do kuchyně, to bude dohromady asi dvacet kroků, pro pytel na odpadky, že posbírám ty kapesníčky a budu tam házet i zbytek bordelu po bytě. 

Já miluji uklízení. Fakt. To bez ironie. Ale nemyslela jsem si, že mou lásku k úklidu mi má noha, beztak to byla karma, vrátí takhle. Vracela jsem se z kuchyně do obýváku. Ve futrech...

KŘ KŘ KŘ KŘUP

...do prdele.

My nemáme v obýváku dveře. Přišly nám tam zbytečné, máme tedy jen obložky. Ale stejně jsem se svalila na zem jak pytel brambor a dala si na hubu o ty obložky. Nemám je ráda! A to jsem z nich utírala minulý týden prach jako. 

Prvních deset minut jsem tak koukala na svou pravou nohu. Říkám si... kotník to nebude, ten jako nebolí. Ale ten nárt. Tak z boku. Ty to vám byla bolest jak cyp. Během vteřiny mi u malíčku vyskočil modrák. Na hraně nártu a chodidla začínal růst druhý kotník. No nic, zkusila jsem pohnout prsty. Jako... nic. Nic? Palec? Dobrý. A zbytek? Nic? Furt nic? Aha. No. Postavit se taky nejde. To tak bodá. Fuh. Dobrý, asi bych měla někomu zavolat. Ale komu! Všichni v práci. Já volno a ležím na zemi a přemýšlím, co se životem. Odplazila jsem k gauči a vzala jsem mobil. Zavolala jsem příteli, že dneska to na spicha u pošty opravdu nevidím, protože jsem si nabančila a to fakt neodskáču, nejsem laňka. 

"Co sis udělala?"
"Hele nic, dobrý, vymkla kotník... teda asi..."
"A tak asi nebo určitě? Můžeš stát?"
...jsem jako zkusila hýbnout natýkající nohu... 
"JÁ SE NEHNU, TO STRAŠNĚ BOLÍ, NEMŮŽU STÁT!!!" 

Rozhovor s přítelem nebyl nikterak dlouhý, jenom se ujistil, že žiju, mně došlo, že jsem ho vyschízovala do práce a ve výsledku mi bylo jasné, že mou situaci nevyřeší nikdo. Nikdo. Kromě něho. 

A to proto, že jsem ležela uprostřed obýváku opřena o gauč, pode mnou se koberec začínal proměňovat v kaluž slz, já byla nahatá (bylo vedro, netvrďte mi, že nechodíte doma nazí!), umaštěný vlasy a nohu... v prdeli. 

Jasně, noha většinou ze zadnice trčí, ale moje noha právě začínala připomínat packu kyklopa, který šlápnul do hejna vos. Na boku nártu mi rašil druhý kotník a já se začínala bát, co se mnou bude. Přeci jenom bylo půl 11 a do půl čtvrté, kdy přítel končil, bylo fakt daleko. Ale říkala jsem si, že budu statečná. Přece nebudu volat 155 kvůli zvrklé noze, ne. Ještě ke všemu, když jsem se neměla jak obléknout a měla vlasy jako předpřipravný friťák. Ale zase jsem měla vyepilované chloupky na nohou, počítá se to?

Pro mé štěstí se přítel mohl uvolnit z práce už v půl druhé, takže mě přijel zachránit. Pocítila jsem, jak se cítily princezny, když pro ně přijel Martin na bílém koni, ač teda pro mě přijel Matěj ve vínové Škodovce! Ach. Vskutku, slza ukápla.

Cesta na pohotovost se proměnila v pekelnou výzvu. Ne. Ninja faktor. Den předem jsem byla s mamkou cvičit, náš den byl zaměřen především na nohy a zadek, takže následující den skákat čistě po noze, která den před tím měla celkem nálož, nebylo vůbec příjemné. Navíc to byla levá noha. Chápete to? LEVÁ NOHA kdy moje levá půlka těla jak fakt levá. Fojtíková = nou čans. Seskákat dvě patra, dobrý. Doskákat do auta, dobrý. Doskákat do čekárny pohotovosti, nic moc. Uprostřed cesty jsem to fakt nedávala už. Chytala mě křeč do levé nohy, protože ta měla dost už tak, pravou nohu jsem myslela, že si dobrovolně odstřihnu a zahodim přes plot pro psy a do toho všeho slunko nám chtělo ukázat, jak to vypadá na Sahaře, když k nám teda dochází ten písek, že jo. Den jako malovaný. 

Uprostřed cesty jsem se tedy zoufalstvím rozbrečela. Jak já bych si v ten moment chtěla ulevit a trošku opřít o tu pravou nohu, když v tom...

"Já jsem to vždycky dával i přes tu bolest teda. Radši. Hned to rozchodit."

Já si toho chlapa beru - jen tak pro upřesnění situace. Ale v tuhle chvíli jsem ho pojmenovala vším možným a poslala do všech možných míst, že byste nevěřili. Teď zpětně se mu omlouvám co minutu, ale v ten moment mě málem jeblo. Myslíš si, že kdybych nemohla si aspoň trochu ulevit, že to neudělám, hmmm? Zněla nějak moje odpověď. 

V čekárně jsem byla ráda, že sedím. Co jsem tak pochopila, sestry a doktoři na pohotovosti v našem městě asi svou práci nesnáší. Otázka: "Co máte s nohou?!", když nejste doktor a nemáte rentgenové oči, ta byla fakt k nezaplacení. Asi ji odpověď, že jsem blbě šlápla a něco tam křuplo a nemůžu chodit, nestačila, poněvadž na mě koukala jak na tydýta.

Následovala žádanka na rentgen, kde teda nechala i mou původní váhu z loňska, ač jsem hlásila váhu novou na její vlastní vyžádání, zavřela dveře a bylo. Já si naivně myslela, že v našem zdravotnictví, když personál vidí a ví, že nemůžete chodit, že vám třeba nabídnou vozík, notabene když musíte přes celou chodbu na pár foteček. Ne. Radši se znovu rozmlaťte. Vozík pouze na vyžádání a to ještě možná, protože nejsou lidi a musel by s vámi zdravotník. Nemusím říkat, že jsem remcala celou skákací dobu. Nakonec mě přítel trochu poponesl, protože jsem se už rozhodovala nad tím, že polezu radši po čtyřech. Kolem vás chodí doktoři, sestry, sanitáři, usmějí se na vás a jdou dál. Ani jako sebemenší náznak, že by se nabídli pomoc. Proč. Však jsi mladá, to doskáčeš. Nějakej výron, pché...

Výron se tedy nekonal. Když jsem se dopotácela s přítelem zpět do čekárny z rentgenu, kam mě tedy zase nesl, láska moja, tak jsem byla za chvilku pozvána do ordinace. Přítel se hned zvedl a držel mě, protože jsem připomínala nebezpečný objekt pohybující se v Krajské zdravotní. Mezi dveřmi ho sestra otočila, že slečna to zvládne a zavřela dveře. Samým šokem jsem zapomněla tu sestru nějak setřít a v hlavě mi bojoval andílek slušného vychování, který kázal slova od mé maminky: cizím lidem se neodporuje a nenadává! a vedle čertík: tak se, sakra, konečně už někdy nedej!!! 

A tak jsem se doskákala přes ordinaci, kde jediný záchytný bod byl uprostřed místnosti, tam bylo lehátko jako u veterináře, až k panu doktorovi na židli. Ten, mám pocit, mě snad ani nevnímal. Jako já mu nechci křivdit, určitě je to dobrý lékař, ví, co dělá, zažil toho hodně, seděl v zeleném, tak asi měl i operační den, jako křivdit mu fakt nechci. Ale... znepokojovalo mě, že se mi ani jednou nepodíval do očí! Ten kontakt! Anebo třeba se nezeptal na léky, které beru... (tohle vše mi dochází až teď, že jo, v tom šoku mi pomalu nedošla ani váha a výška). Výsledek jednoznačný: 

"Máte zlomený nárt,"

Eh, wut? Cože? Zlomený? Jako nárt? Fakt? Seš si jistej, jo? 
To tak ohmatal.
Čéče, asi si byl jistej, bo mi poslal na sádrovou dlahu, dal injekce na ředění krve a poslal dom s papírem na poplatek za 90 Kč a šupaj dom. 

Takže mám zlomený nárt.

JAK SI NĚKDO MŮŽE ZLOMIT NÁRT? TO JDE JAKO ZLOMIT?

Jak vidno - může a jde. 

Dvě otázky, na které odpovídám teď nejčastěji. Další, která se objevuje je, jak se mi to stalo a nikdo mi nevěří, že jsem jen blbě šlápla, ač teda to je šmik fik, že jo. Někdo podezírá přítele, protože už mi jednou nedopatřením zlomil nos...

Ne, netýrá mě. Ani nebije.
(jsme tak hráli hru, sehli se najednou a on se zvedal dřív než já a narazil hlavou o můj nos a bylo to, upsí, ale je to už rok, tak nemusíte na PČR)

...a někdo se jen směje nad mou opatrností a háže takový ty džouky jako hahaha, ty jsi číslo, hahaha, to snad ne, hahaha, musíš zvedat nohy, hahaha, kam jsi koukala, hahaha, to zmizí, než se vdáš.

A tady! Tady by mě, drazí přátele, humor přešel. Já se totiž vdávám, dnes přesně, za pět měsíců. A teda nejsem si jistá, jestli se naučím chodit v těch botech, které mám už doma a koupené, když jsem si teď krásně zlomila nárt. 

Každopádně mě zlomenina a sádra na noze celkem psychicky vydeptala. Ne, že bych jako byla úplně na dně, ale zjistila jsem, že se ze mě stalo z minuty na minuty nesamostatný hovno, které si bez pomoci pomalu neutře ani zadek. Je to sice ostřejší popis, ale jo, je to tak. Co dělají staří lidé, nevím. Dojít si pro sklenici s vodou... neexistuje. Pokud teda nechcete třeba každých deset minut skákat z místnosti do místnosti. Nebo přenést polštáře jako podpěru pro nohu. To můžete šourat po zemi jak chcete, ale na koberci se to moc dobře taky nedá. Co je pro mě nejhorší, tak to jsou ty injekce. Já nesnáším injekce. Trnu hrůzou, když se to blíží k mému tělo. První mi píchla sestra v ordinaci, tam mi krásně naskočila modřina jako padesátikačka. Asi neměla svůj den. Zbylé dvě jsem si píchla sama, ale odhodlávala jsem se asi půl hodiny. Ještě jsem zurugovala kamarádku, která dělá ve špitále s tím, jak se to do prčič píchá, že to se jako nedá! A dneska? Dneska jsem to radši dala mamce, protože jsem se na to nemohla už dívat. Feťáci, jak to děláte?

Mějte se smějte se, nic si nelámejte, M. 

You May Also Like

0 komentářů

Here is my secret. A very simple secret..