Pacient na prvním místě. Vážně?

by - května 04, 2019

Takhle vypadá uvázaná sádra. Strčíte tam v pohodě ruku. Ale hlavně, že to má fixovat.

Zdravím vás u dalšího článku a tentokrát u volného pokračování článku předešlého. Váhala jsem, zda se se svou zkušeností podělit, přeci jenom se mnou pořád lehce lomcuje vztek, ale budu se snažit o co nejmenší subjektivní pohled na věc. I podle úvodní fotky můžete tedy poznat, že se bude jednat o popis situací, které jsem zažila v nemocnici. Konkrétně se budu bavit o nemocnici v Chomutově, která spadá pod Krajskou zdravotní, a. s. 


Prvně jsme s přítelem navštívili pohotovost, dá-li se to tak nazvat. Zkrátka ordinují až večer, když klasická chirurgická ambulance má zavřeno. Já jsem věděla, že mám něco s nohou. Co s ní bylo, to jsem nevěděla. Doskákala jsem se tedy do čekárny, kde už sedělo pár lidí a čekala, až vyjde sestra. Dala jsem ji kartičku pojišťovny a čekala. 

"Co se vám stalo?" ptá se sestra.
"Šla jsem a šlápla jsem blbě a zvrkla se mi noha a nemůžu chodit," odpovídám a ukazuji na bouli na nártu.
"A co vám je teda?" ptá se znovu. 
Teď bych prosila názor zdravotníka. To ta sestra nepochopila, nebo jsem já debil, anebo co se tady stalo, že se ptá znovu?
"No, já nevím, prostě mám něco s nohou, jak mám tu bouli a nemůžu na to šlápnout," ukazuji znovu na nárt.
"Hm..." zamručí a zavře dveře.

S přítelem jsme se na sebe nevěřícně podívali a mně bylo jasné, že tohle bude běh na dlouhou trať. O tom, jak se mi úraz stal, co jsem dělala před tím a co předcházelo vůbec tomu, že mě bolely nohy jako kráva jsem psala v článku minulém. Takže se budu věnovat čistě dění u lékaře.

Vyjde sestra. "Váha, výška?" kouká na mě.
Chvilku jsem se zarazila. Říkat svou váhu a výšku v ordinaci, kde sedí další pacienti, to mi bylo krajně nepříjemné. Po sléze jsem se dozvěděla, že jsem ji to říkat ani neměla/nemusela, protože co? Co tady máme? Ano, GDPR a měla jsem si vyžádat papír a tužku.
Odpověděla jsem a sestra zavřela dveře.

Za chvilku vyšla a podala nám, mně a příteli, papír. "S tímhle si zajdete na rentgen," a otáčela se.
"A ten je kde? Tam vzadu?" ptá se rychle přítel, než sestra zmizí.
"No jasně," odpovídá sestra a mizí v ordinaci. 
"Já se jdu teda podívat, kde to je, ať nemusíš sem a tam, počkej tady," říká mi přítel, protože od sestry jsme se toho moc nedozvěděli. 

Nicméně vedle mě seděla holčina, která chodila na základní školu, odhaduji, poněvadž čekala na rodiče, a tu sestra sjela na první dobrou, že ta už na tom rentgenu má dávno být! Mrkala jsem na drát. Mimochodem slečna měla vymknutý kotník, nejspíš. 

Přítel přišel a donesl mi smutnou zprávu a to, že RTG se nachází až támhle vzadu na konci chodby. V tu chvíli jsem neměla potuchy o tom, že bych si mohla vyžádat vozík. Popravdě jsem myslela, že tohle nabízí zdravotníci, když se dozví, že člověk nemůže došlápnout na nohu a vidí, že nemám ani botu. Nicméně jsem se pak přiučila, že vozík si v dnešní době musím vyžádat. A to ještě jak kde mi ho půjčí, protože ve většině případů se mnou musí jít zdravotní personál, protože co kdybych chtěla s vozíkem ujet. No, bez komentáře. Ale poučila jsem se. 

Na rentgenu probíhalo vše v pořádku, tam jsou lidi ještě normální, troufala bych si říct. Ale zarazila mě cesta tam a i cesta zpátky. Kolem nás chodil personál, na pozdrav nereagoval, anebo se jen usmál, prohlíželi si mou nohu, která byla dvakrát tak veliká jako ta druhá, ale nikdo nezastavil a nezeptal se, jestli nepotřebujeme pomoc. Já se ptám třeba i babičky, které upadne taška, jestli mohu pomoci s věcmi, ale dobře, říkejme tomu asi povaha člověka. Kde je ten pacient na prvním místě u Krajské zdravotní, to zatím jenom bádám. 

Když jsme se dobelhali zpět k ordinaci, tak nás po chvilce sestra zavolala. Tedy jenom mě. Přítel se ale hned zvednul a pomáhal mi, poněvadž jak už je známo z minulého článku, neměla jsem moc sil už. Sestra ho mezi dveřmi otočila, vyhnala se slovy: "Slečna to zvládne sama," a zavřela dveře. Mně v tom šoku ani nedošlo, že bych si mohla dupnout a říct, že tady svého snoubence chci, že ho přímo potřebuji, protože podpěra od sestry se nekonala. Ale to je ten pacient na prvním místě, jestli tedy správně chápu.

A tak jsem se jala skákat po jedné noze přes celou ordinaci až k panu doktorovi. Jak jsem již psala, já mu křivdit fakt nechci. Podle zprávy a jména byl i u toho, když jsme s přítelem přijeli se zlomeným nosem a nezanedbal nic. Nicméně mě celkem zarazilo, že jen zhodnotil snímek RTG snímek, že mám zlomený nárt, koukl na nohu, napsal do zprávy otok, ale tím to haslo. Když třeba jdu na gynekologii, doktorka se mě ptá, a to prosím každou návštěvu, tedy každého půl roku, a když chodím častěji, třeba kvůli problémům, tak i tehdy se mě zeptá, jaké beru léky, jestli nějaké beru. Pan doktor nic a předepsal mi injekce na ředění krve. Kdybych se sama neotázala, že beru ty a ty léky, jestli to nevadí, tak ani nevím. Znovu se táži, tohle je ten pacient na prvním místě u Krajské zdravotní?

Sestra mi po tom dávala sádrovou dlahu. Před tím jsem vyfasovala tedy berle, ale aniž by mě někdo informoval o tom, jak mají být vysoké, jen jestli mi sedí, což já sama asi těžko odhadnu, ale asi sedí, tak sestra zmizí vedle v místnosti. S nastavením berlí mi pomáhala po té mamka, jak mají být na délku paže a jak mají být nastavené. Hele, chápu, jsem mladá, ale když mi spadnou berle a já mám na noze česrtvě dlahu a lezu z lehátka, kde mezi policemi a ním bylo místo sotva pro člověka, tak by bodlo mi pomoci ty berle zvednout ze země. Ale tak... chápu, pacient na prvním místě. 

S návštěvou pohotovosti jsem tedy nebyla moc spokojená, ale návštěva v chirurgické ambulanci doktora Rytíře, ta teprve stála za to. Ono na internetu moc kladného hodnocení na něj nevyčtete a po pravdě, ani jsem kladného hodnocení na něj, jako na člověka, neslyšela ani od známých, co u něj byli. Ale fajn, člověk se nemá odsoudit hned. Když bych měla návštěvu shrnout do pár slov - arogantní, neempatické, nevhodné a urážlivé chování. 

"Co se vám stalo?" ptá se doktor.
"No, šla jsem a asi blbě šlápla a zlomila si nohu," říkám celkem nervózně, přeci jenom už to měl napsané v té zprávě, co jsem mu dala.
"Váha, výška?" pokračuje.
Odpovídám.
"Nooo, tak to je jasný. To prostě ty kostičky neunesly, to nemůžeme mluvit ani o úrazu. Pojedete na rentgen a pak se vrátíte," řekl ironicky. 

Prosím? Jak nemůžeme mluvit ani o úrazu? Nic, jela jsem na rentgen. V tuhle chvíli v ordinaci byla ale i milá sestra, která mě přebrala tchánovi, který se mnou byl na kontrole, a přivezla i odvezla mě z ordinace. Palec hore. Na RTG také vše v pořádku. Zpět tedy k panu doktoru Rytířovi.

Rentgen mi byl prováděn přes sádrovou dlahu, kterou mi nasazovali v momentě, kdy jsem měla nohu oteklou. Po týdnu otok splaskl, což dojde i laikovi, ale hlavně je to cítit. Nohou můžete hýbat, jak nečekané. Pan doktor se ale do své role vžil až moc.

"No, není se čemu divit, když se na vás podívám, je jasné, že to ty kostičky nemají šanci vydržet," koukl na mě.
Koukala jsem na něj jak opařená. 
"To je prostě ten dnešní svět. My Češi jsme zvyklí pořád jen jíst a to je kachna se zelím a se šesti a pak to nemá dopadat takhle, protože jak jsem říkal, tady více méně nemůžeme hovořit ani o úrazu jako takovém, to ve vašem případě..." zarazila se. Začal máchat rukama do stran. "...když jste taková... větší," pokyvoval si hlavou. "Takže nasadíme sádru," dodal. 

Stále jsem na něj koukala a do očí se mi hnaly slzy, protože za prvé: já vím, že jsem přibrala, nebylo to rozhodně dobrovolné a už vůbec ne vykrmování, jak si pan doktor Vladimír Rytíř usmyslel. Za druhé: od dospívání trpím tím, že se jídla bojím. Bojím se jíst, bojím se si něco dát, mám výčitky a naučit se jíst mi trvalo fakt dlouho. Potom přišla další rána, kdy přišly na řadu deprese a úzkosti a já se potýkala zase s potížemi jíst. Nebýt přítele, asi bych nejedla. Za třetí: léčím se s tolika věcmi, včetně hormonální léčby, že dávat váhu, která se během měsíce zvedla o X kilo, celé moje tělo je jedna veliká strie, protože to bylo prostě bum a teď hned, dolů, je fakt těžké. Ono to jde, neříkám, že nejde, ale velmi pomalu. O pravidelném pohybu ani nemluvím, ten je samozřejmý. 

"Když jsem byl před týdnem se ženou v New Yorku, tak tam každý ten mladý člověk jí na ulici. Není se čemu divit, že pak vypadají, jak vypadají. A my to máme samozřejmě i v Česku," pokračoval ve svém výčtu pan doktor Rytíř.
"Byli jsme v lázních a tam servírovali malé porce. Fakt malé porce a mezi tím byly tři hodiny jako na pauzu mezi jídlem. Já jsem cholerik, takže mě to štvalo a bylo to moc dlouhé na mě. Ale takhle by se mělo jíst. Nebo příklad Indové, ti žvýkají tak dlouho, dokud není sousto zcela tekuté a až pak polykají," povídal.
"No ona nebyla taková, jenomže pak dostala medikaci..." snažil se tchán zastavit situaci. Já nevím, jestli viděl, že mám na krajíčku, jestli ne, tak dobře pro něj, jestli viděl, děkuji mu za zdvořilost, že to neřešil. 
"To není tím, to je prostě jídlo a dokud se neomezí a nepřidá pohyb, tak není co řešit," hned argumentoval arogantně pak Rytíř.
"Ale nebýt té medikace, viď, Miško," snažil se tchán.
"To ne prostě!" hned ho doktor přerušil. 

Zmínila jsem se o plastové sádře, kterou měl i přítel (mimochodem když ji měl, ani on nebyl nejhubenější...) a která je i pevnější jak sádra klasická. A jako bonus, je lehká. 

"No to v žádném případě, se podívejte na svoje lýtko, to absolutně nejde!" hned se doktor rozohnil. 
Prosím? Jak souvisí nárt s lýtkem?
"Navíc by to popraskalo," hned dodal.
Popraskalo? Vážně?
"Takže to bude sádra s podpatkem. Ten je proto, aby se ta sádra zpevnila a nedrolila se vám pata, že jo," řekl hned a zběsile ťukal do stroje.
Nedrolila? Opravdu? Neznám sádru, která by potřebovala podpatek, aby se NEDROLILA.

Tomuhle všemu předcházela ještě jedná super historka. Pamatujete tu milou sestřičku, jak mě odvezla? Tak ta samá mě převezla z čekárny na chodbě do jejich čekárny. Dveře dokořán. Po té mě zavolala druhá sestra. Tak. Sedíte na vozíku, který pro vás obstaral tchán, nemáte u sebe ani berle, tenhle vozík neměl ani velká kola na odstrčení, nohu v dlaze a jak se máte pohybovat? Tak jsem si odkašlala, že jako tady jsem a snažila se trochu nohou se pohnout. 

"A kde jako máte doprovod?!" hned sestra vyjela.
"No, sedí venku," odpovídám zmateně.
"No to snad není pravda tohlecto," protočí oči a jde ke mně. Zabere. "Vy to máte snad zabržděný, ne?!" koukne pohoršeně na mě.
Cítíte se jako když ji otravujete život a jste sto kilové prase, které nemá právo na život.

No, ta samá sestra došla po tom pro tchána, který byl už u výsledku a komunikace s panem doktorem.  Ta samá mi po té dávala sádru. To byl taky zážitek pro pacienta na prvním místě.

"Vylezte si nahoru," řekne přísně. 
Lezu na lehátko a sedám si. Čekám pokyn, že si mám lehnout zase na břicho, protože tak motali sádru mamce a mimo vděk i mně na pohotovosti. 
Sestra si vzala podpatek a vrhá se na mě.
"Takže bude moc pak chodit?" ptá se tchán, poněvadž jsme si nebyli jisti, jelikož doktor napsat podpatek, ale zároveň klid s nohou vyvýšenou. 
"No to absolutně ne! Vždyť to má zlomený, to jako vůbec, to kde žijete, to neexistuje!" říká hned pohoršeně. 
Mrkám na ní jak tele na nový vrata. Jelikož jsem se už viděla doma, jak brečím do polštáře, jaký jsem měla knedlík v krku, neodvážila jsem se zeptat na otázku: Proč mi ho, do prdele, dáváš!
"Ten tam má jenom proto, aby si nohu mohla případně opřít," dodala sestra. 
Prosím?! Opřít? Debilnější důvod nemáte? Proč teda ten podpatek nemá každý, aby si nožku mohl opřít, hm?
"Ježiš, to je křivě namotaná dlaha," promluví povýšeně.
"Co?" dostávám se z komatu. 
"To máte úplně křivě, to je strašný," říká.
"Aha, no.. Takhle mi to udělali minulý týden," říkám.
"Jste musela hejbnout nohou," bere jako hotovou věc její pravdu.
"To nevím, já jsem ležela na břiše a sestra mi tu nohu nastavila a řekla, ať držím, tak jsem držela," krčím rameny a přestává mě celá situace tam už bavit. 
"No je to strašný," pokračuje. 


Shrneme si to, ano?

Doktor mi řekne, že jsem tlustá, neměla bych tolik jíst, měla bych se hýbat, že moje zlomenina není ani jako úraz, protože to mám jen jako následek toho, jak vypadám a nemám se tomu vůbec divit. Celý jeho monolog trval tedy podstatně déle, kdy se do mě strefoval, kdy ignoroval můj zdravotní stav, kdy ho ani nezajímal, kdy pro něj jiná možnost, než vyžranost neměla význam, kdy jenom on měl pravdu. Ač se tchán snažil sebevíc a jsem mu za to moc vděčná, tak doktor měl, lidsky řečeno, v piči. 

Sestra byla nepříjemná, ústavičně si stěžovala na svůj malý plat, že v nemocnici pracují Ukrajinci a že to je strašné. Její sestra má prý větší plat, že mnoho mladých radši jde jinam, že by šla také... Jak se to jen říká, typický Čech? Jo, začala být milejší, ale až když jsem se zmínila, že znám někoho výš z nemocnice v Mostě. Ups, že by konečně ten zájem o pacienta?

Dále tu máme tu sádru. Nebudu se dohadovat, kdy odlehčenou sádru ano, kdy ne. Na druhou stranu si myslím, že jenom byli líní použít více materiálu, protože výmluva, že by sádra mohla prasknout... Vždyť to může i ta klasická a řekla bych, že mnohem snáz. jak ta plastová, ale tak dobře. 

Nicméně fakt, že mi nesundali ani tu dlahu, kterou mi návazali původně na oteklou nohu, kdy otok zmizel a když byla dlaha křivě, tak mi radši tu křivou dlahu nechali a obmotali radši pěti sádrovými obvazy, víte co myslím, sádru novou. Mimo jiné mi tam dali ten podpatek, který sádru, těžkou a velkou samu o sobě, ještě více zvětšil a udělal těžší, ale nesmím na nohu šlapat. Asi si neuvědomují, že pohyb s nohou, která je momentálně o minimálně 20 cm delší, jak noha druhá (jo, měřila jsem si to), je opravdu složitý. Navíc podpatek mě neustále nutí na nohu došlapovat a já si opravdu nedovolím na nohu šlápnout a prodloužit si léčbu. Něco tady selhalo, ale moje noha to nebude. 

Je tolik věcí, u kterých mi zůstává rozum stát, že by se nevešly ani na celý internet. Opravdu se Krajská zdravotní v Chomutově má čím pyšnit. Arogance je jejich heslem. Urážení je mottem. A nezajímání o celkový zdravotní stav pacienta je jejich sprosté slovo. Divím se, že pan doktor Vladimír Rytíř si není vědom toho, že jsou léky, notabene když se léčíte s několika věcmi naráz, které zavodňují. Například. Takže prostě nabobtnáte. A není to tím, že byste denně jezdili cestu Mekáč a KFC. Pan doktor bude možná profesionál ve svém oboru, avšak i zde si dovolím lehký otazník, viz sádra s podpatkem, na který nesmím šlapat, anebo nezkontrolování nohy po týdnu v sádrové dlaze, ale lidsky je člověk zlý. K pacientovi je neempatický a ani neposlouchá jeho verzi. Nechce ji slyšet, protože si neustále říká jen to své a pacienta nepustí ke slovu. 

Říká se, o Krajské zdravotní, že horší jak nemocnice v Mostě, je nemocnice v Chomutově. A je to pravda. Personál s vámi jedná jak s kusem hadru, nezajímá se o vás, dokud se VY nevyprosíte a VY se nedožádáte, anebo si VY nezaplatíte, nemáte právo absolutně na nic. Ani na slušné chování. 


Když jsem přišla domů a tchán odešel a já si poprvé prohlédla svou těžkou nohu, rozbrečela jsem se. Pohyb do schodů i ze schodů je složitější, noha je tak těžká, že i přítel usoudil, že to je moc. Od klínku si opticky odečtěte 20 cm a tam se zhruba nachází mé chodidlo. Mimo to mi noha v sádře plave, kdybych trochu chtěla, sádru si sudám. Takhle se váží a kontrolují zlomeniny v Chomutově. Obvážeme to, ať to vyrovnáme, ale že víme, že to máte křivě, nejdřív za to osočíme vás teda, to nás nezajímá. Přítel se jal mi hnátu aspoň vykreslit, aby se mi na ni lépe dívalo. Ale zatím každý, komu jsem nohu ukázala, se nepřestával divit, co mi to udělali. Na úvodní fotce si můžete všimnout, kolik místa je v sádře. Ano, u kotníku se to zuužuje, nicméně volno mám i na souseda. Ale zase to větrá, což? 

Heslo KZ je pacient na prvním místě. 
To si ale vymysleli papaláši, co sedí v kanclu a odchází domů sedajíc si do svých nových Audi. 
Realita je těžce někde jinde a nejsmutnější na tom je fakt, že tohle není názor jenom můj, nýbrž i ostatních. Proč se o téhle problematice nemluví? Nevím. Proč nemocnice v Chomutově vypadá, jako kdyby se měla do pěti minut zřítit? Samé otázky.

Modlím se k Bohu, abych nemusela být v této nemocnici hospitalizována. 

You May Also Like

1 komentářů

  1. Moc hezky napsáno, já ani nebudu nikde říkat, že tam dělám :-). Jó a to si krajská nemocnice dělá akreditaci ohledně péče, čistoty a td. Podle toho co se děje u nás, tak to už hraničí se šikanou a to s pacientem nepřijdeme ani do styku. Hlavně se nám brzy uzdrav.

    OdpovědětVymazat

Here is my secret. A very simple secret..